Váš tatínek je přírodovědec. Seismolog. Zemětřesení je v našich končinách poměrně vzácné, vystoupila jste s ním ale třeba někdy na nějakou sopku?
Na sopku jsme zatím nevystoupali, ale vůbec bych se nedivila, kdyby se to jednou stalo. Zatím jezdíme už léta na Stasholm. Je to vršek v Jeseníkách. Ovšem pod názvem "Stasholm" ho v mapě nenajdete, to je prostě Stašův vrch. Dřevěný srub, s proskleným štítem uprostřed divoké přírody.
Tatínek má vybudovaný velice silný vnitřní svět a kam se podíváte, tam je to vidět. Je tam daný sám o sobě řád, nevyslovený, ale vy mu rozumíte. Táta je v přírodě jako doma, je to jeho povolání i koníček. Na otázku, co je to vlastně ta seismologie, mému staršímu synovi Markovi odpověděl: "Tak si představ soud. Ta naše zemička je obžalovaná, já jsem soudce a kladu jí otázky ze všech stran, je to křížový výslech a ona je nucená pod tou palbou odpovídat. Synku, to je obrovské dobrodružství."
Oba dva moji kluci mají k dědovi správný respekt, je pro ně chlapský vzor. Ráda bych, kdyby tou lidskou stezkou šli jednou v jeho šlépějích.

A tou profesní ve vašich? Přenáší se herectví geny? Co vás ve čtrnácti vlastně přivedlo na konzervatoř? - Geny, anebo velký význam, který jste díky mamince jistě v dětství přikládala divadlu a herectví?
Jo, to kdyby člověk věděl! Vždycky jsem odpovídala, že to tak nějak vyplynulo samo. A říkala jsem pravdu. Právě proto jsem necítila potřebu se dál nad tím zamýšlet. Ale, když půjdu úplně na začátek, tam do dětství, hlídávala mě babička. Jednou jsme se spolu dívaly na televizi, kde právě hrála máma. "Já tam chci za ní!" otravovala jsem a otravovala, až mi babička nakonec řekla "No, tak jdi." Já obešla tu televizi a snažila jsem se tam někudy dostat. Zklamaně jsem přišla zpátky - "Když já se tam nevejdu."
Jak tak dneska o tom přemýšlím, nejspíš jsem se pořád snažila někam vejít. Víte, ono to bylo vlastně strašně jednoduché. Babička i děda žili úspěchem mojí maminky. Bylo to tak nějak všudypřítomné. Oni byli obyčejní lidé a pořád nemohli uvěřit, jak to, že se to stalo právě jim. A navíc, já jsem měla vždycky ráda srandu a v tomhle moje máma kralovala. Takže pro mě herectví znamenalo, že budu pracovat a bavit se zároveň. A to, že jsem se vlastně nemýlila, vím až dnes.

V jedné z nejlepších inscenací, které má pražské Divadlo ABC v současné době na repertoáru, v Popelu a pálence, hrajete s Jaroslavou Adamovou. Ta vás kdysi na konzervatoři učila. Co vám nejvíc utkvělo v paměti z jejích tehdejších rad a ponaučení?
Hrát s tak výsostnou herečkou, jako je paní Adamová, považuji za velké štěstí. Už na konzervatoři jsme byli hrozně pyšní, že ji máme, a mysleli jsme si, že už to samo stačí k tomu, abychom zakrátko byli stejně dokonalí. Asi jsem nebyla jediná, kdo její výuku a rady přijímal především emocionálně. Dodnes si pamatuju její charisma, tón hlasu, její parfém, ale z toho, co nám řekla, ani slovo. Pámbíček však byl ke mně milosrdný. Mohla jsem si udělat soukromý reparát. Zkoušeli jsme spolu tři měsíce v minulé sezoně a až jsem žasla, jak jsem jí rozuměla.

Na co ze své dosavadní divadelní kariéry nejraději vzpomínáte? A myslím nejen role - i když ty taky - ale třeba atmosféru, která panovala v herecké tlupě, přátelství, poznání...
Nevím proč, ale teď mám zrovna chuť zavzpomínat na jednu hodně zvláštní sestavu: Eva Pilarová, Milan Drobný, já a šéf podniku Darek Vostřel. Abych to upřesnila, pan Vostřel napsal pro nás zájezdový skeč. Já hrála jeho přihlouplou sekretářku. Bylo mi sedmnáct a bylo mi fajn. Seděla jsem vedle něho v autě, poslouchala o všech jeho manželstvích, smála se a čekala, co všechno večer od svých slavných kolegů uvidím. Snad jsem si myslela, že budu sedět v první řadě, tleskat jim a jen se dívat. Ale pak přišla chvíle, kdy Eva Pilarová předvedla něco, co mi vzalo dech. Hudebník jí pouze hodil tón a ona bez doprovodu a bez mikrofonu zazpívala, byla to snad arie! No něco úžasnýho. Tam jsem si uvědomila, že jednou přijde řada na mě, co budu moci v jejích letech nabídnout divákům já!? To byla dobrá škola jezdit s nimi po štacích. Úplně jinak jsem začala přistupovat ke své profesi. Tohle bych přála všem mým začínajícím kolegům.

Vaším druhým mužem byl a otcem vašeho staršího syna Marka je italský divadelní teoretik. Uvažovala jste někdy o tom žít mimo Českou republiku?
Ano, uvažovala jsem o tom. Když jsme se s Eusebiem vzali, tak jsem mu slíbila, že budeme žít půl na půl v Praze a v Římě. Jenomže takový slib jsem nikdy splnit nemohla. Jezdívali jsme k jeho rodičům na celé prázdniny. Něco jiného je užívat si krás Itálie s vědomím turisty, a diametrálně z gruntu jiný pocit zkoušet pouštět ze sebe kořínky, zkoušet v Itálii žít. Nezvládla bych to.
Obdobně byl na tom Eusebio. Dodnes máme hezký vztah, když přijede za Markem, osvěžím si italštinu, přestože on sám tvrdí, že bez něj mluvím italsky jako bulharskej pes!

Anglicky asi umíte líp, ne? - Dočetl jsem se, že se zajímáte o jazyky, kromě italštiny i o angličtinu. Čím pro vás tento zájem je? - Zdrojem potěšení, že vám jazyky jdou, anebo klíčem, kterým si otevíráte další světy?
To jste mi teď položil bolavou otázku. S těmi svými dvěma jazyky jsem střílela trochu výš. S italštinou rozhodně. Eusebio měl takový plán, že budu hrát v divadýlku Reduta jednu komedii v originálu. Už měl všechno vymyšlené, chtěl se domluvit a pozvat sem nějakého studenta z divadelní fakulty v Římě, kde on sám pracoval jako asistent. Tenkrát mi připadalo, že je moc velký fantasta, což on taky opravdu občas byl. A netroufla jsem si. Ptala jsem se ho, kdo by na mě, která hraje v italštině do divadla přišel? Prý turisti. To už jsme byli čtyři roky manželé, bylo pár měsíců po revoluci, kterou on až s neuvěřitelnou přesností předpovídal.
Ale ještě k té italštině. To je pro mě jazyk s velmi emocionálním nábojem. Přišla jsem k němu dost legračně - chtěla jsem vědět, o čem zpívá ten zpěvák s chraplavým hlasem - jmenoval se Drupi. Dva roky jsem navštěvovala Italský institut. Ten jazyk mě chytil a už nepustil. Mívám zvláštní pocit, když přejedu hranice s Itálií a první celník mě požádá o pas, rozbuší se mi o něco víc srdce. Kdybych na to věřila, řekla bych, že jsem v minulém životě v Itálii musela žít. A krásně. Protože ten pocit cítím ještě dnes.

Náš rozhovor připravujeme v době divadelních prázdnin. Jak by podle vás vypadaly, kdyby mohly být ideální a realita nás neomezovala všelikými limity?
To víte, že si občas říkám jednou až... Tak tedy jednou až -: Půjčím si karavan a s celou mojí kumpánií projedeme ta nejzajímavější pobřeží, já budu vařit, chlapi budou rybařit. A pozor - druhý den obráceně.

Jenže teď už asi blíž než k nějaké krásné pláži máte k nové divadelní sezoně. Jaká zajímavá práce vás v ní čeká?
Začnu přímo pohádkově. S režisérem Morisem Issou nás čeká televizní film. Na motivy Boženy Němcové napsal scénář můj kamarád Petr Janiš. Nazval jej Zlatá princezna a pro mě si vymyslel postavu chůvy Dóry, která by svojí láskou druhého skoro udusila. Role se mi opravdu líbí, na spolupráci s celým týmem, včetně kolegů Lindy Rybové a Davida Matáska, se těším. Samozřejmě si přeju, aby se pohádka hodně povedla, myslím že by si to zasloužila. - Pokud jde o divadlo, tam abych to nezakřikla, musím opatrně. Zkrátka čekají mě dvě krásné role, obě v tragikomediích.

Čím je pro vás jako pro herečku rozhlas?
Já vám řeknu, že rádio je potvora, protože mikrofon je partner pro upřímnost. Vždycky když dostanu nabídku z rozhlasu, cítím velký respekt. Ať už dělám pohádku, nebo živý rozhovor. Moc ráda pracuji na pohádkách s Karlem Weinlichem. To se nejprv sejdeme u něj doma, dáme si kafíčko, popovídáme. O životě. A Karel mi pak celou pohádku sám přehraje. Včetně zvuků, kde které budou. Obdivuji lidi, kteří jsou posedlí svým povoláním a Karel rádio miluje.

Co jste natáčela v rozhlase naposled?
Poslední moje práce v rozhlase byla zajímavá. S režisérkou Markétou Jahodovou jsme deset dní pracovali na Hamletovi. Já byla Gertruda. Markéta mi dávala připomínky: "Teď klečí a prosí, teď skloní hlavu a teď se na něj znovu podívá..." Když si to herec prožije, posluchač vše vidí.

Jak si ten zázrak vysvětlujete?
Kdybych měla vysvětlit fenomén rozhlasu - ten vnitřní zrak, to jak uši vidí - třeba svému šestiletému Vojtíškovi, řekla bych mu, co jsem zažila při natáčení pohádky Evy Košlerové "Prsten kohouta Alektria" v České televizi. Od prvního dne jsem slyšela ve studiu ze stříhačské kabiny hlas pana Ondřeje, kterého jsem nikdy neviděla. Tak jak se projevoval v různých situacích, i v těch nejvypjatějších, jsem si ho začala nějak představovat. Krásně. A teď - poslední den, při dotočné u přípitku se očima zdravím s jakýmsi pánem a já se díky těm jeho očím ptám režisérky Svatavy Simonové, která sedí vedle mě: "Jak vypadá pan střihač, kde je...?" - "To je on" řekla mi - v tu ránu jsem si vzpomněla na Cyrana. Vždyť Cyrano byl vlastně předchůdce rozhlasu. Jak slovem a hlasem působil na fantazii, na city...
To je právě na rádiu úžasný. Jak vám hercův projev otevře váš vlastní skrytý svět. Ale pozor, pro rozhlas se musíte umět narodit. Jako třeba právě Karel Weinlich. Kdybych věřila na reinkarnaci, tak bych se ho při práci už neptala: "Hele, Karle...", ale "Cyrano, nešustím teď papírem?"

BRONISLAV PRAŽAN