číslo 41/2001
vychází 1. října
Hudba
Ondřej Soukup, Jaroslav Ježek:Tmavomodrý svět - soundtrack k filmu
Jana Svěráka
(Sony Music/Bonton)
Třicet hudebních vstupů provází posluchače nejen příběhem, ale především atmosférou Svěrákova filmu. Dramaturgie alba důsledně sleduje tok děje a bezděky znovu - i takříkajíc mimo obraz - potvrzuje kvalitu Soukupových kompozičních i aranžérských postupů. Za zvláštní pozornost stojí citlivé zapracování Ježkových písní, lidové melodie V širém poli studánečka (jednou ve vokálním provedení, podruhé jako táhlé, smuteční instrumentálky) či autentického dobového swingového motivu. Zmíněná moravská píseň není jediným hudebním číslem, které se na albu opakuje, úvodní Ježkovu Svítá slyšíme také nejprve v instrumentální podobě, v závěru pak v podání Waldemara Matušky. Soukupova hudba je barevná, členitá a pestrá, přitom ve filmu nemá funkci "nápovědy" (pozor, teď přijde osudový okamžik!), ale plnohodnotného doprovodu, partnera jednotlivých obrazů i celku. Nejspíš se dá označit jako mužná hudba, je v ní především napětí, drama i velikost smrti - jak to válečnému příběhu sluší. V příslušných dějových sekvencích ovšem nechybějí lyrické motivy. Co však víceméně schází - a to je soundtracku a především pak filmu spíš ke cti - je hudba okázalého, příliš transparentního hrdinství. Střídmě, o to však působivěji jsou do hudebního proudu zakomponovány zvuky (letadla, hukot vody) i hlasy z filmu (dialog v kantýně u klavíru).
(ap)
Stále aktuální Bílá nemoc(Radioservis) Svou Bílou nemoc psal Karel Čapek v době, kdy nacistické Německo obsadilo Porýní, uzavřelo smlouvy s fašistickou Itálii a Japonskem a vehementně - zatím ovšem jen slovními útoky Goebbelse a Rosenberga - napadalo Československo. Ihned po své premiéře v Národním divadle (29. ledna 1937) získala tato protifašistická hra velký mezinárodní ohlas a ještě téhož roku byla zfilmována Hugo Haasem. Hlavní role v divadelní inscenaci i ve filmu byly obsazeny stejnými herci: válkychtivého Maršála hrál Zdeněk Štěpánek, pacifistu doktora Galéna, který vynalezl lék proti pandémii, Hugo Haas, jeho protihráče - ředitele výzkumné kliniky Sigelia - Bedřich Karen, zbrojaře Kriega Václav Vydra, Otce František Smolík... Po dvaceti letech, kdy ve světě i u nás došlo k hlubokým politickým změnám, byla v Národním divadle Bílá nemoc nastudována znovu (v dubnu 1957) - opět se Zdeňkem Štěpánkem a Bedřichem Karenem. František Smolík ovšem zastoupil exulanta Hugo Haase a Jan Pivec, který v předválečné inscenaci rovněž vystupoval, ale v jiné roli, nahradil již nežijícího Václava Vydru. Pamětníci tvrdí, že v inscenaci z padesátých let byly zachovány i další prvky původního nastudování - především pak jeho ideová a scénická kvalita. V dubnu 1958 byla inscenace z Národního (režírovaná Františkem Salzerem) natočena režisérem Jiřím Rollem v rozhlasové verzi. Kromě výše jmenovaných v této verzi dále účinkovali například Vladimír Leraus, Karel Pech, Luděk Munzar, Bohuš Hradil, Božena Půlpánová, Lída Plachá, Jan Přeučil... 145 minutovou hru ze Zlatého fondu Českého rozhlasu vydal v těchto dnech ve spolupráci s Nadací Život umělce Radioservis na dvou audiokazetách. I když formy válečného nebezpečí a násilí se za oněch pětašedesát let, které nás dělí od doby, kdy Karel Čapek Bílou nemoc psal, notně proměnily, střetávání humanismu s fanatiky nacionálních, ideových či náboženských "svatých pravd" je dnes, bohužel, stejně žhavě aktuálním tématem jako tenkrát a nahrávka Bílé nemoci nás proto může oslovit nejen svrchovanými interpretačními výkony.
(bop)