číslo 41/2001
vychází 1. října

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

TÉMA TÝDNE

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Slučování jako trend

P. N.Unie svobody a Demokratická unie směřují k integraci. Není to překvapivé v době, kdy slučování je obecným trendem. Spojují se banky, automobilky, počítačové firmy, ale třeba i obchodní řetězce. Slučování je dobrým způsobem, jak vyzrát na antimonopolní úřad, který dbá na udržení soutěžního prostředí. Než svádět konkurenční boj, připadá velkým podnikatelům efektivnější domluvit se, rozdělit si trh a vydělávat bez zbytečného rizika. Podobně tomu je v politice. Než by strany obtížně soupeřily o voliče, raději učiní kartelovou dohodu (příkladem budiž opoziční smlouva) anebo se spojí do účelového bloku (čtyřkoalice), ve kterém se pak ještě slučují. Když po pádu minulého režimu z ústavy zmizel článek o vedoucí úloze komunistické strany, vzniklo na osmdesát různých stran. Demokracie se opírala o širokou pluralitu názorů. Postupně ovšem strany mizí, voliči si od těch silnějších partají nechali vysvětlit, že mnoho stran pouze zdržuje. Místo o politické pluralitě se hovoří o politické roztříštěnosti. Politické soupeření je popisováno jako politické hašteření. Koaliční vlády nejsou vnímány jako silné týmy, mající většinovou podporu parlamentu a veřejnosti, nýbrž naopak jako týmy slabé, vnitřně nejednotné, postrádající akceschopnost. Vypadá to, jako bychom se postupně obloukem vraceli ke "starému dobrému pořádku", brzy se nám někdo pokusí vysvětlit, že s tou "vedoucí úlohou" to vlastně nebyl špatný nápad, problém že byl pouze v tom, že vedoucí úloha nebyla přiznána "správné" straně. Stoupenci zužování politického spektra rádi uvádějí jako vzor politického uspořádání Spojené státy anebo Velkou Británii. Stačí dvě strany, pravá a levá, případně ještě jedna pro ty, co si neumějí vybrat. Pokud by takový systém u nás dobře fungoval, proč ne? Otázka je, zda by fungoval. Čerstvý příklad sousedního Polska ukazuje, že politický vývoj může probíhat v postkomunistické společnosti i jinak. V posledních polských volbách se do parlamentu nedostaly dosud vládní pravicové strany a vítěznou levici budou z opozičních lavic kontrolovat strany, jejichž volební preference se ještě nedávno pohybovaly na hranici statistické chyby. Polovina občanů přišla na to, že jejich zájmy nehájí ani pravice, ani levice, a tak volili Občanskou platformu, Ligu polských rodin, stranu s názvem Právo a spravedlnost či Sebeobranu vedenou předákem radikálních zemědělských odborů. Polská zkušenost naznačuje, že když politické strany nepřesvědčí voliče o schopnosti řešit problémy, otevře se prostor pro strany jiné. Jinak řečeno nejde o to, kolik je stran, ale jak komunikují s občany, zda berou zřetel na problémy, které lidi tíží. Slučování či rozdělování stran je otázkou z oboru technologie moci. Se skutečnou politikou (starostí o věci veřejné) nemá mnoho společného, pokud tedy pomineme skutečnost, že když se politikové místo politiky věnují pouze technologii moci, jsou na nejlepší cestě, jak přijít o zaměstnání..

Soukromí kontra bezpečnost

I. H.Teroristický útok na New York a Washington vyvolal řadu otázek. Jednou z nich je obava o bezpečnost. Od sebevražedných atentátníků, kteří jsou schopni využít k napadení civilizace moderních technologií, lze očekávat doslova cokoli. Američané a s nimi celý západní svět se ptají, jak je možné, že tajné služby neodhalily akci, která musela být připravována dlouho předem a podílelo se na ní relativně hodně lidí. Podle jednoho názoru tajné služby pracovaly špatně, podle jiného neměly dostatek pravomocí. Důsledkem pocitu ohrožení je ochota mnoha lidí nenaléhat tolik na respekt k soukromí občanů a dát tajným službám zelenou v přístupu k informacím, které by jim pomohly odkrývat teroristy. Proti tomuto názoru se ovšem ozývají hlasy, že omezit soukromí občana by bylo útokem na podstatu demokracie, teroristům že se nemůžeme bránit vytvořením orwellovského státu, který kontroluje své občany. Jednalo by se o stejné omezení svobody, pouze jinými prostředky. V uplynulém týdnu se v Židlochovicích u Brna shodli soudci, že stát by měl zajistit bezpečnost občanů, aniž by omezoval jejich práva a svobody, vypjaté atmosféry že by nemělo být zneužito například odposlechem telefonních hovorů či zásahem do bankovního tajemství. Podobně dopadla anketa ČTK mezi poslanci parlamentu. Shodují se, že případné posílení pravomocí tajných a bezpečnostních služeb by nemělo omezit občanská práva, někteří poslanci dokonce soudí, že vůbec není třeba pravomoci rozšiřovat - jsou podle nich dostatečné. Asi bychom ani v situaci, kdy jsme vystaveni dramatické zkušenosti s terorismem, neměli zapomínat, jak si naše bezpečnostní služby počínaly v nedávné minulosti. Jednou se objevilo podezření, že jsou neproduktivní, jindy náznaky, že svých pravomocí zneužívají, pak jsme nevěřícně naslouchali informacím, ze kterých vyplynulo, že se tajné služby špehují navzájem. Bývalý šéf BIS nenašel uplatnění ve státní správě a odešel pracovat do kasina. Premiér se neshodl s prezidentem, zda útvary, sledující mafiány, pracují špatně anebo dobře. Vedle otázky, jaké svěřit tajným službám pravomoci, se tudíž musíme také ptát, komu ty pravomoci budou svěřeny a jak kontrolovat, zda jich naši tajní agenti nevyužijí k něčemu úplně jinému, než je odkrývání teroristických bratrstev. Jisté je, že by se kolem horké kaše nemělo chodit dlouho, pokud nechceme riskovat například zkušenost s nějakými chemickými či biologickými zbraněmi. Podle Světové zdravotnické organizace umožňuje teroristům nejnovější technologický pokrok zabít těmito zbraněmi miliony lidí.