Dvacátého třetího září letošního roku uplynulo sto let od narození Jaroslava Seiferta. Česká televize připomněla výročí velké tvůrčí a lidské osobnosti české kultury minulou neděli uvedením trojice pořadů v rámci Večera na téma... Jaroslav Seifert. Standardizovanou představu vzpomínkového medailonu naplnil úvodní dokument Píseň cvrčků scenáristy a režiséra Vladimíra Drhy. S jeho mozaikou osobních vzpomínek pamětníků, fotografií, teoretických úvah a komentářů, archivních filmových šotů, písemností, prokládaných citacemi ze Seifertova díla, lze v jednotlivostech těžko polemizovat: vše bylo na svém místě, v očekávaných proporcích. Jako celek však přece jen postrádala větší osobitost a autorskou invenci, které by ji pomohly překročit zaběhaný rámec chronologicky převyprávěného "života a díla". Bez nich byl výsledek sotva víc než inventurou informací.

Ambicióznějším projektem byl snímek Jako kouř marihuany jsou verše básníků. Ani pokus Josefa Císařovského o "vizualizaci" vybraných básní z posledních sbírek Jaroslava Seiferta však nepřinesl nic osobitého a nového. Formální obrazové kouzlení plné "šerosvitných nálad, přírodních dějů, obyčejných věcí, atmosféry Seifertových oblíbených míst, plynutí vody a mlhy (.)", navíc zahlcené stereotypně se opakujícími zrychlenými časosběrnými sekvencemi, mělo blíž ke kýči než k ryzí opravdovosti recitovaných Seifertových veršů. Podobně povrchně a nudně dopadl i druhý plán filmové montáže, v němž Císařovský jako věcný kontrapunkt použil archivní záběry peripetií české historie dvacátého století. I ony jen popisovaly.

Věrnost zavedené podobě televizního spotřebního dokumentu zachoval i poslední z trojlístku pořadů, v titulu opět citující jubilujícího básníka - I havran patří k řádu pěvců. Přesto byla souhrnná zpráva o vzniku a historii prestižní Ceny Jaroslava Seiferta patrně nejvydařenější položkou večera. Mimo jiné i proto, že kromě vyčerpávajícího výčtu méně známých faktů nabídla divákům i potřebnou dávku polidšťujícího nadhledu - viz historka o fotbalistech žižkovské Viktorky vzdávajících v totalitních dobách pravidelně hold svému velkému rodákovi.

Připomínat výročí osobnosti formátu a významu Jaroslava Seiferta patří do popisu práce televize veřejné služby, nesmí však být jen splněním povinnosti.