číslo 41/2001
vychází 1. října

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Autor je jedním z pravidelných hostů Arény fejetonistů, která je součástí pořadu Dobré odpoledne (ČRo 2 - Praha).

Semínko ze semináře

Jsou náhody, nad kterými se člověku tají dech. Jednu takovou jsem prožil nedávno - v úterý 18. září. Úterý je dnem, kdy bývám ob týden hostem pořadu Aréna fejetonistů, takže je plných třináct možností, abych se minul s nějakým datem v kalendáři. Ale neuvěřitelné se stalo skutkem: moje vysílání vyšlo přesně na den, na který připadlo sté výročí narození Františka Gela. Tedy vynikajícího českého novináře a také pedagoga z novinářské fakulty, jemuž zdaleka nejen já jsem za mnohé vděčný.
Na počátku šedesátých let vzbuzoval úctu v nás žurnalistických zelenáčích především tím, že v sobě zosobňoval tradici předválečných Lidových novin. A taky tím, že znal svět. Byl zosobněním laskavosti a každého z nás nýmandů oslovoval "Pane kolego". A hlavně: byl novinářem, a nikoliv teoretikem novinářství. To je podobný rozdíl jako mezi cestovatelem a teoretikem cestovatelství.
František Gel - vlastním jménem Feigel - se narodil 18. září roku 1901 v Městě Albrechticích. Už v mládí si jeho novinářského talentu povšiml Rudolf Těsnohlídek a nabídl mu spolupráci s Lidovými novinami. Jak spočítal můj přítel Ota Štajf (autor knihy Dobrodružství s puncem Gel), byl František Gel přibližně 2500 dnů redaktorem zmíněných prvorepublikových Lidových novin. Pak odešel do melantrišských listů. V roce 1939 musel emigrovat. Po návratu se stal legendárním rozhlasovým zpravodajem z Norimberského procesu. Byl i autorem vynikajících rozhlasových pásem. Napsal několik knih a proslul také jako překladatel z angličtiny a z němčiny.

A teď si prosím představte, že s tímto vynikajícím mužem se setkáte jako nevycválaný vysokoškolský student. Píše se rok 1962, je únor - a on vám na nejbližší seminář zadá za úkol přinést nějakou zajímavou informaci. A zpracovat ji jako by měla být otištěna v novinách.
Pokud jsem se před chvilkou označil za nevycválaného studenta, tak to bylo kromě jiného proto, že v devatenácti letech si člověk leckdy myslí, že neradno z něčeho dělat vědu a že všechno se dá stihnout na poslední chvilku. V dotyčný den jsem se ráno vzbudil na albertovské koleji s bohorovným přesvědčením, že se nic neděje, když pro dnešní seminář ještě žádnou požadovanou zprávu nemám. Nějakou přece potkám, vždyť ten seminář je až v deset dopoledne...

Cestou na fakultu jsem se ještě stavil v Panské ulici v redakci Mladé fronty. Doufal jsem, že tam mi spadne do klína nějaká čerstvá zpráva, a taky ano!
Tedy: ano i ne.
Na chodbě jsem potkal publicistu Karla Pacnera, a ten mi mezi řečí pověděl, že právě přichází z Akademie věd, a že tam slyšel, že zemřel akademik Nejedlý. A že teď si jde tu zprávu ještě ověřit. Jenže já už na žádné ověřování čas neměl, a tak jsem běžel v tamní redakci k naučnému slovníku, z něhož jsem si narychlo vypsal, že hudební vědec a historik a bývalý ministr školství Zdeněk Nejedlý se narodil v roce 1878 - a tak dále a tak dále.
S narychlo spíchnutým nekrologem jsem pospíchal na fakultu. Vzato kolem a dokola, vzhledem k věku Zdeňka Nejedlého to nebyla zpráva nijak překvapivá, ale přece tu byla neděje, že půjde aspoň o informaci původní. Když jsem pak na semináři přišel na řadu, nasadil jsem vážný hlas a začal jsem číst svých pár řádků.
Pan docent Gel naslouchal se zjevným zájmem, a když jsem dočetl, pravil:
"Zajímavé, pane kolego, velmi zajímavé, dokonce tu informaci slyším poprvé od vás, a tak jistě pochopíte, že si ji půjdu ověřit..."
Vstal a odešel ven z místnosti, zřejmě do svého kabinetu, aby si vše telefonicky proklepl.
Zatrnulo mi. Uvědomil jsem si, jak málo ověřená byla ta zpráva, kterou jsem četl. Šlo o informaci na vratkých nohou, což by mi tak precizní žurnalista, jakým byl právě František Gel, dozajista notně osolil.
Když se vracel, klepání jeho hole se mi zdálo jako memento. Srdce jsem měl v kalhotách. Ale obličej pana docenta byl zářivě usměvavý. Jeho první slova zněla:
"Ano, kolego, vaše zpráva se zakládá na pravdě - a přihlédnu k tomu u vašeho hodnocení při zkouškách..."
Neviděl jsem si v tu chvíli do tváře, ale možná jsem byl bledý, nebo naopak jsem se možná červenal - ono to za jistých okolností přijde nastejno. Jisté však je, že jsem byl štastný, že přečtený nekrolog se nestal nekrologem mým, protože si umím představit, jak by mě pan docent asi zkropil, kdyby informace byla lichá. Aniž o tom věděl, tak tato příhoda se pro mě stala jednou z jeho nevědomých pedagogických lekcí. Ten prožitý pocit úzkosti z neověřené zprávy se pro mě stal trvalým semínkem z onoho semináře. Když mi pak po deseti letech svěřil Karel Hvížďala z nakladatelství Albatros k uspořádání a k autorskému doplnění část literární pozůstalosti Františka Gela, tak při práci na knížce s názvem Budeš v novinách jsem si nejednou uvědomoval, jak křehká je profese žurnalisty, a jak málo scházelo k tomu, aby ten můj neověřený nekrolog byl i nekrologem vysokoškolského studenta Rudolfa Křesťana. Ano, 18. září tomu bylo přesně sto let, kdy se narodil František Gel. Z jeho přednášek si kromě jiného hluboce pamatuji i výrok, že k novinářské profesi patří i kus štěstí. A tak tímto děkuji za to, že tenkrát na semináři při mně to štěstí stálo. Chci doufat, že legendární František Gel tam někde v novinářském nebi přijal v minulém týdnu můj odvysílaný fejeton jako snahu o mé přiznání ke študácké povrchnosti na jeho semináři. Přiznání je prý polehčující okolností. Kojím se nadějí, že o polehčujích okolnostech věděl tento vzácný muž a skvělý novinář dozajista své, když v Lidovkách býval kromě jiného i úspěšným přispěvatelem rubriky Soudní síň.