Zárodkem proslulé sokolské kapely, která měla v dobách své největší slávy až 70 členů, podnikala turné po celém světě a nesměla chybět u žádné sokolské akce či jiné vlastenecké události, byl malý trubačský sbor, který v roce 1871 založil v Kolíně mladý učitel František Kmoch (1848-1912). O rok později účinkoval jeho již třicetičlenný soubor o nedělích a svátcích na pravidelných koncertech na kolínském Sokolském ostrově.
První výraznější úspěch zaznamenala Kmochova sokolská hudba kolínská v roce 1873, kdy účinkovala v Praze při odhalování Jungmannova pomníku. Kmoch se vzdal učitelské dráhy, plně se věnoval dirigování a dokonce si založil vlastní hudební školu. Kdekoliv jeho dechová hudba hrála, měly její optimistické skladby obrovský ohlas - v zahraničí vystupovala poprvé v roce 1884 v Krakově, následovaly zájezdy do Budapešti, Nižního Novgorodu a Vídně. Úspěch Kmochova souboru podnítil v českých zemích vznik celé řady podobných kapel - jmenujme například různé dechové orchestry kapelníka Arnošta Hermanna, jako byla Hudba sokola žižkovského či Hermannova sokolská kapela. Kmochova kapela měla na repertoáru hlavně pochody svého kapelníka (napsal přes 500 skladeb) a směsi českých a moravských lidových písní a fungovala ve své době jako instituce téměř obrozeneckého významu. Kmochovy pochody měly v repertoáru a s úspěchem nahrávaly na gramodesky a fonoválečky různé domácí i zahraniční dechové hudby - na Edisonovy fonografické válečky je nahrávala například Edisonova dechová hudba, na válečky konkurenční firmy Columbia kromě různých dechových hudeb také Kapela c. k. poštovních zřízenců osobním řízením kapelníka p. Konopáska.
Úspěch orchestru neušel pozornosti nahrávacích techniků firmy Columbia, kteří v roce 1904 pořídili v Praze - údajně v Riegrových sadech - první nahrávky Kmochovy kapely Kolínské. Byly jimi pochody Muziky, muziky, Kolíne, Kolíne, Můj koníček a Kmochova Romance. Tyto snímky vyšly na nejprve na válečcích a později i na jednostranných a oboustranných gramodeskách této firmy. Na značce Columbia vyšlo Kmochově kapele nejméně 20 snímků.
Od roku 1905 nahrávala Kmochova kapela gramodesky o průměru 17 a 27 cm také pro Odeon. Mezi první snímky pro tuto firmu patřily Kmochovy pochody Pro vlast, Hejtman z Kopníku a Smetanův Pochod komediantů z Prodané nevěsty. Na některých etiketách je orchestr označen pouze jako "Kapela Odeon" a u jednoho snímku je na této značce orchestr dokonce annoncován - bůhví proč - jako "vojenská kapela Kmochova". Na značce Odeon má Kmochova kapela také nejméně 20 nahrávek.
Světoznámá dechová kapela pochopitelně nesměla chybět ani v katalogu největší gramofonové firmy na světě, a tak v říjnu roku 1906 natočila anglická společnost The Gramophon Company Ltd. řadu snímků Kmochovy hudby sokolské. Šlo opět téměř výlučně o Kmochovy pochody (Z jara mládí, Pode mlejnem, Zelený hájové, Andulko šafářova) a fantazii Spi, Havlíčku - Kde domov můj. Mimo původní vydání na černé etiketě Gramophone Concert Record a zelené Zonophone byly tyto snímky po roce 1912 znovu vydány na levnější světle hnědé etiketě Zonophone.

V roce 1910 vyšel další tucet snímků Kmochovy hudby sokolské na zelené etiketě GCR (mj. pochod Za praporem sokolským, valčík Děvám českým, či mazurka Jarní kvítko). Na nově vydávaných výliscích těchto gramodesek po roce 1911 již na etiketě najdeme známý obrázek pejska u gramofonu. Nahrávek Kmochovy kapely pro firmu The Gramophon Company se zatím nalezly necelé tři desítky - ty poslední vznikly v roce 1912.
Snímky Kmochovy kapely nám dnes znějí poněkud uspěchaně - pan kapelník se nejspíš obával, že se jeho pochody nevejdou do zhruba tří minut vyměřených drážkami gramodesky. Řadu skladeb Kmochova kapela natočila duplicitně, navíc buď jen jako orchestrálky či s refrény zpívanými mužským sborem.
I když z gramofonových snímků původní Kmochovy kapely čiší radost ze hry, sám pan kapelník nebyl příliš spokojen s oceněním, jakého se jeho souboru dostávalo v domovském Kolíně. Ve svém dopise "slavné Městské radě král. města Kolína" si v roce 1908 postěžoval, že jeho ...poctivou snahu uznala a dosud uznává cizina, která také má určité zásluhy o udržení kolínské hudby. Bohužel, nerozpakuji se říci, že následkem zneuznání v Kolíně ochabuji. Nikdo si nedovede představiti, jakých hmotných obětí a jakých svízelů a namáhání vyžaduje hudba v nynějších sociálních poměrech. Lituji, že ve slav. Shromáždění není nikoho, kdo by hudební poměry znal. Pak by se snad kapelníkovi uvěřilo a aspoň nezávidělo, co dostal věnem se svou chotí. Nebýti jejího věna, snad bych byl na obtíž obci. Pro Kolín jsem obětoval své mládí, pro Kolín jsem odřekl skvělé nabídky. Pro Kolín jsem učinil vše, slávu Kolína jsem roznesl široko daleko, takže Kolín může být na to hrdým. Jak jsem pracoval po stránce národní, to dokáže i celá Morava.

O čtyři roky později, 30. dubna roku 1912, vypravilo nevděčné město Kolín Františku Kmochovi krásný pohřeb a 7. července téhož roku mu odhalilo na místním hřbitově majestátní pomník. Dirigentských povinností se po Kmochovi ujal Alois Vlasák, který soubor - pod názvem Městská hudba kolínská - vedl až do své smrti v roce 1954. Pod jeho taktovkou účinkovala kapela od roku 1927 pravidelně také v rozhlase, a po roce 1931 natočila řadu snímků pro gramofonovou firmu Ultraphon.
Kmochovy pochody byly na přelomu dvacátých a třicátých let také často aranžovány pro různé "jazzové" orchestry (The Charleston Serenaders nebo Jazz orchestr Ultraphonu) a na etiketách gramodesek s nahrávkami těchto moderních úprav pak byly označované za foxtroty, slow-foxy nebo charlestony.

GABRIEL GÖSSEL