I když jsem mnohokrát zdůrazňoval, že se nepovažuju za básníka, jenom jsem se naučil psát texty, které snad jako básně vypadají, zaplétal jsem se neúprosně do tenat, v nichž nyní vězím. Co já vím o poezii, natož o našich vztazích? - Těmito slovy začal loni v březnu své veřejné vystoupení na téma "poezie a já" Ivan Martin Jirous vulgo Magor neboli také "pitbull českého undergroundu".

Definitivní text sbírky Ubíječ labutí mi Magor přivezl letos v lednu, když se vracel z jakéhosi bohatýrského výjezdu do Zlína. Náš společný přítel, zvaný Sysel, ho doslova z auta vyklopil před naší brněnskou redakcí, spolu s deseti lískami plnými zaprášených knih a brožur, s mohutnými starodávnými rezavými vidlemi a několika igelitovými taškami smíšeného obsahu. Martin byl u konce se silami. "Tak špatně mi ještě nikdy nebylo," prohlásil nezvykle stísněným, tlumeným hlasem. Uložil jsem ho do postele a snažil se léčit brufenem a kotlíky čaje, který jsem mu musel lít do úst, protože se pro bolesti sotva mohl zvednout z polštáře. Odpočíval a snažil se spát. Čas od času vydával zvuky jako "ga ga - jo jo - aaa a - au!" Prý se mu zdálo o husách.

Martin Jirous je znám svým bouřlivým životem a jeho slova i činy se často legendarizují. Málokdo ovšem zná cenu, jíž je tento život vyvažován. A bez rovnováhy, byť mezi sebevíce rozkmitanými polohami, žít nelze.

Bylo by smutno bez bytostí, jako je Magor. Bylo by neradostno ve světě lemovaném mramorem bankovních přepážek a prázdnými úsměvy reklam. Člověk touží po odhalující sirobě absolutních, vyhrocených postojů, člověk touží také po extremitě básnického gesta, které je tak nepraktické, tak do tohoto světa jakoby nepatřící a jakoby zbytečné. Ale krása a poezie nejsou zbytečné. Jen jimi vstupujeme do skutečného lidství, jimi nám narůstají křídla, která hlásají slávu člověka ve smyslu obrazu, k němuž byl stvořen.