Vítězný snímek letošního karlovarského filmového festivalu Amelie z Montmartru zjevně potěšil diváky i odborníky. V hlasování festivalového publika se umístil na druhém místě a porotci mu dali Křišťálový glóbus. Ke zvýšeným sympatiím pro francouzský snímek Jean-Pierra Jeuneta (Delikatesy, Město ztracených dětí) přispělo jistě i poněkud pochmurné ladění většiny ostatních soutěžních titulů, zatímco Amelie zapůsobila jako sklenka čerstvé vody. Neboť mladičká hrdinka této nepříliš náročné, ale půvabné komedie v něm chodí světem a nezištně rozdává dobré skutky. No nekupte to!

Ve filmu ožívá malebně pestrý a (dodnes) poněkud starosvětský Montmartre, jeho uličky, příbytky i krámky a hospůdky. A hlavně lidé, jejichž všední dny nijak nenarušují proudy turistů ani moderní technika. Zato je občas ozvláštní Amelie svou bohatou fantazií a aktivitou. Dívka prožila v dětství těžký šok, byla totiž svědkem tragické smrti své matky. A jako by ji právě tato událost přiměla k jinému pohledu na svět a k snaze občas okořenit všední dny bližních barevným střípkem naděje či drobným dárkem. Kolegyni "přihraje" milého, sousedce zprávu, že o ni její manžel přece jen stál; svému osamělému otci posílá pohlednice ze světa jménem veselého sádrového trpaslíka; zlostného obchodníka, který trápí příručího, potrestá citelnými kanadskými žertíky... Amelie věnuje podstatnou část volného času svým nápaditým, ale realizačně náročným humanitárním projektům, nezapomene ovšem ani na sebe a dokáže sáhnout i do vlastního osudu: Chlapec, do nějž se zamilovala, se musí vydat po stopách jejích svérázných znamení a podstoupit zkoušku vytrvalosti. Ovšemže v ní obstojí, jak jinak.

Film je v podstatě mozaikou, složenou z drobných epizod a malých lidských dramat, navlečených na Amelii jako korálky na šňůře. U této křehké dívky totiž všechny příběhy začínají, i když do nich vstupuje třeba v půli. Dokáže je výrazně ovlivnit a dát jim tedy i trochu jiné vyústění. Lehká komediální i jemná, snově stylizovaná poloha snímku pak dovolí, že - ač je leccos v reálu nepravděpodobné - zde to docela funguje. Přinejmenším do té míry, že hlavní hrdinka se nezhroutí pod tíhou úkolů, které si sama naložila. Naopak, oblouk filmového vyprávění se vrací od katastrofické expozice (dětské vzpomínky na matčinu smrt) přes osudy sousedů opět k ní, a jako kontrapunkt k smutnému začátku vrcholí setkáním milenců. Amelie si ovšem šťastný konec poctivě vysloužila, takže diváka banální finále určitě neurazí, ale nejspíš uspokojí. Což lze říct o celém filmu. Je lehce opojný jako lok šampaňského; pokud se nám snad z mysli brzy vytratí lehoučký příběh, pocit pohody určitě zůstane.