Pane Schmide, Ypsilonku jako jediné divadlo po revoluci nezasáhla návštěvnická krize. Někteří vám to záviděli a jiní říkali, že se podbízíte divákům. Jak to vidíte vy?
Po revoluci se všichni vrhli na absurdní divadlo, které zde bylo v podstatě zakázáno. My jsme se té módě vyhnuli. Nehráli jsme ani Havlovy hry. Svého času jsem se bavil s Václavem Havlem, že bychom možná nastudovali Hodinový hotel. Doporučoval jsem velké úpravy. Nakonec jsme se nedohodli. Začali jsme se zabývat proměnou společnosti. Ztrátou určitých jistot. Novou hierarchií myšlení, praktických postupů a hodnot. Nová doba vyžadovala jejich změnu. Člověk však musel zůstat sám sebou. Jinak by jeho nejistota a úzkost byly dvojnásobné.

Jaké byly vaše nejúspěšnější porevoluční hry?
Určitě k nim patřil Bůh Woodyho Allena. Ta hra měla několik plánů a mnoho repríz. Byla také o tom, že v životě je zdánlivě možné všechno, ale že svoboda má zároveň své limity a dokáže být velice krutá. Inscenace měla několik plánů, v nichž se nedala odlišit skutečnost od mystifikace. Dopsali jsme hry řadu písniček, které tento záměr umocňovaly.

Vaše úspěchy vám tehdy někteří záviděli. Myslíte si, že závist je typicky českou vlastností?
Myslím, že závist je lidskou vlastností, která se projevuje na celém světě. U nás však v přece jiném kontextu. České společenství funguje pospolitěji, víc toho o sobě víme. Což je někdy přednost, ale jindy předpoklad k velké závisti.

Někteří tvrdí, že na tom má svůj vliv prohraná bitva na Bílé hoře a třista let, kdy jsme takzvaně trpěli...
Je obdivuhodné, že jsme tehdy nezmizeli z mapy Evropy a že čeština přežila. Jako národ máme pořád nějakou vůni, povahu a ducha. Na druhé straně i ti nejlepší museli trochu ohnout hřbet, aby přežili. A tak se do české povahy dostalo cosi přetaktizovaného. Málokdo byl pevný jako skála. Úspěchem bylo existovat jako tráva ve větru a udržet si pevný kořen. Většinou se však lidé chovají podle přísloví: Kam vítr tam plášť. Rozhraní tohoto prostoru je velmi široké. Někteří jedinci se však bohužel dostali až pod hranici, kterou je možné tolerovat.

Ypsilonka je kolektiven hvězd. Není to někdy honička je stmelit. Takový Martin Dejdar či Jiří Lábus jsou určitě pěkní bouřliváci...
Tak to je nesmírně těžké pro tajemnici divadla a pro mne, abychom skloubili všechny jejich aktivity, které je živí. Na druhé straně hvězdy vědí, že sláva šoubyznysu každého jedince mění a svým způsobem devastuje. A v Ypsilonce jsou doma a tady nalézají svou přirozenost.

Měl jste někdy problémy s kázní některých herců?
Samozřejmě. Vždycky se to však nějak samo vyřešilo. Ypsilonka má samočistící mechanismus. Nic se zde nedociluje zákazy a mocí. Spíš schopností domluvit se.

O některých hercích Ypsilonky zlé jazyky tvrdí, že mají problémy s alkoholem. Je to pravda?
V minulosti byla určitá období, kdy tento nepřítel se tady objevoval. Nikdy však nebyl brzdou a nebyl rozbujelý. A v současné době se domnívám, že soubor je v tomto smyslu v pohodě.

Stalo se, že někdo z členů souboru prošvihl představení?
Tato šance čeká během hereckého života téměř na každého. Nikdy nevíte do jaké situace a za jakých okolností se dostanete. Často musíme čekat například na Pavla Nového, který dojíždí autem z Příbrami. Jednou se to stalo i Jiřímu Schmitzerovi. Byl přebírat cenu v Cannes a jeho letadlo nepřiletělo. Představení se vůbec nehrálo a několikrát se něco podobného stalo, když tady byl v angažmá, Oldřichu Kaiserovi. Prošvihl představení a my jsme se pak omlouvali divákům a dělali náhradní Večery pod lampou nebo Večery na přidanou.

Pane Schmide, vy jste člověkem mnoha profesí: režisér, výtvarník, spisovatel, herec. Co děláte nejraději?
Pro mne je asi prvotní režie. Je to moje hlavní profese, odpovídá mému pohledu na život a na svět. V režii je všechno propojené a bez těch dalších aktivit bych se neobešel. Více než o nějaké divadelní praktiky mi však jde o herectví, které je střihové, montážní a autentické. Úplně ideálně se mi v tomto směru například pracovalo s panem Kemrem v rozhlase.

Jaké máte zkušenosti s rozhlasovou režií?
Předtím, než jsem začal režírovat v rádiu, jsem si neuvědomoval, že je akustická stránka inscenace mnohdy důležitější než vizuální. Na divadle to svádí nejdříve vidět a pak až slyšet. A to je sebeklamné. V rádiu jsem pochopil, že to co vidím, není tak důležité jako to, co slyším. Vidíme toho mnoho a nedostaneme se do hloubky. A zrak nás často mate. Okamžitě hodnotíme a děláme často ukvapené závěry.

Je mnoho způsobů, jak režijně ovládat soubor. Jak to děláte vy?
Když jsme si na toto téma povídali třeba s Evaldem Schormem nebo s Jiřím Grossmanem, tak jsme došli ke spoustě společných jmenovatelů. Žádný autoritativní režisérismus ale komunikace. Vůbec nejlepší je, když herci mají pocit, že na mnoho věcí přišli sami. A i když vím, jak dál, není ostuda nechat si poradit. Vědět však musíte, jinak by se vám divadelní inscenace rozsypala. Hned na úvodní zkoušce Prahy stověžaté jsem řekl, že nechci žádné nápady. Soubor to trochu popudilo, ale v této chvíli cokoliv "přinášet" z jeho strany nemělo žádný smysl. Byla tam spousta citátů na různých úrovních a jakákoliv improvizace by to rozbila. Ta mohla přijít až v další fázi zkoušek. Herec nikdy nestaví inscenaci jako dům, on přináší cihly, ale režisér s nimi dál nakládá.

Jak vás respektuje vaše manželka Jana Synková. Je příkladem vzorné poslušnosti?
Každý u nás v divadle je nějaký a ona také. Vyhovuje mi však jako herečka, která podobně jako Jirka Lábus, Martin Dejdar či Jarka Kretschmerová je dokonale nad věcí a skvěle ovládá metodu střihového herectví.

Čeho vy sám si nejvíce ceníte na své práci?
Vždycky nějaký čas jedete na stejné koleji a opakujete se. A byl by to konec, kdybyste tam zůstal. Důležité je, aby se dostavila výhybka, která vás přesune na další kolej. Nebo jinak: člověk si myslí, že už je u stropu a nejednou zjistí, že je nad ním další strop a další... Když jsem byl mladý tak mi Jan Zrzavý řekl: "Ty jsi člověk, který ví, co chce a ani o tom neví, protože ví, že to má."

Zanedlouho se bude Ypsilonka podílet na zcela nové soutěži nazvané "Událost sezóny - sázky na kvalitu. Ceny Divadelních novin za období 2000 až 2001". Co si od tohoto projektu slibujete?
Tato soutěž bude zcela jinak strukturovaná než třeba Ceny Thalie nebo soutěž Alfreda Radoka. Nominovaná divadelní představení bude během celého roku vybírat porota prestižních divadelních kritiků a informovat kulturní veřejnost. Záštitu nad celou akcí převzal ministr kultury České republiky Pavel Dostál. Tyto ceny mohou mít vliv na kvalitativní vývoj českého divadla. Je to taková v dobrém slova smyslu provokační věc.

Co se bude oceňovat?
Nejlepší inscenace v oborech činohra, balet, alternativní divadlo, hudební divadlo. Současně bude udělena cena za jeden herecký výkon bez ohledu na žánr, která je dotována částkou 100 000 Kč.

Každý sebekrásnější kulturní projekt vyžaduje peníze. Kdo to zaplatí?
Sponzorem je Sazka. Myslím, že to bude prvá divadelní soutěž, kdy dostanou ocenění slušné peníze. Nebudou to jen symbolické ceny, hmotně to bude velmi zajímavé.

Doplňuji, že na úspěchu večera se bude podílet i česká odbočka francouzské společnosti FCC, která je světovou jedničkou ve stavebním průmyslu. Zpět však k fenoménu Jan Schmid. Vždycky jste mi připadal jako takový obrozenecký bojovník za českou kulturu. Co vám na vztahu české společnosti k ní v současné době nejvíce vadí?
Zdá se mi, že skoro všechny umělecké profese přežívají ze dne na den. Jakoby se nic nedělalo pro dlouhou trať.

Sám jste především režisérem. Nechte čtenáře nahlédnout do vaší režijní kuchyně...
Divadlo je hra, čili nejdůležitější je herní princip. Možná by to šlo i trochu obráceně - brát život jako hru, aby se člověk dobral nějakého nadhledu.

To je váš návod na štěstí...
Je a není. Někdy by se to také nemuselo vyplatit. Když byste si myslel, že je možné v životě létat jako ve hře, pak se zabijete. Ačkoliv létat na jevišti je zdánlivě snadné. Takže všechno jako hru brát nemůžete. Ta vám však může poskytnout potřebný nadhled a očistnou katarzi...

JAN HŮLA