Dlouhý by byl výčet událostí, které za normálních okolností plní přední stránky novin, ale v týdnu, kdy se čekalo na válečné vysílání CNN z Afghánistánu, na ně téměř nebyl čas. Koho zajímá, zda britští imigrační úředníci momentálně jsou, či nejsou v Ruzyni, když po teroristickém útoku na New York a Washington krachuje jedna letecká společnost za druhou? Jaký zájem může vyvolat vylovení ponorky Kursk, když se momentálně spekuluje, kolika a jakými protiletadlovými střelami disponuje Taliban? Podobně ani nevíme, jestli Temelín v těchto dnech běží, vibruje, anebo zda je plánovaně odstaven, a zajímáme se spíše o to, co létá či nelétá nad ním. Pouze periferním zrakem sledujeme finišující privatizaci Komerční banky a pouze jednou větou konstatujeme, že zřejmě díky finanční spekulaci posílila naše koruna na historicky nejvyšší úroveň vůči euro. V době, kdy nikdo s jistotou neumí říct, co čeká světové burzy, se tématem dne obtížně může stát překvapivě nízká cena ropy. Že je bez větší veřejné diskuse zastaven experiment s devitalizací má také svou logiku v době, kdy se spíše zajímáme o účinky chemických a biologických zbraní.

Není nic zvláštního na tom, že jedna obrovská globální aféra (tak dlouho jsme podceňovali teroristy a snažili se s nimi přes různé zprostředkovatele chytrácky vyjednávat, až nám přerostli přes hlavu) odsunula do pozadí sérii afér menších. Nepříjemné by ovšem bylo, kdyby stranou pozornosti vedle afér zůstal i náš běžný každodenní život, sestávající z řešení zcela konkrétních problémů a odpovědí na zcela praktické otázky. A to nám hrozí. Po jedenáctém září svět nápadně zdivočel. Švýcar, kterému radnice zamítla jakousi žádost, vystřílel polovinu radních. Chlap, kterému spolucestující v autobuse neuvolnila místo, podřízl řidiči za jízdy krk. O záplavě telefonátů oznamujících uložení bomby ani nemluvě. Jaksi nám všem ztvrdly rysy a pro drsný odsudek nejdeme daleko. Tento psychologický posun by určitě neměl zůstat stranou pozornosti.

Politika u nás vypadá tak, že máme několik stran, které soupeří o voliče a voliči se dělí na sympatizanty toho či onoho politického představitele. Většina lidí se spíše zajímá o to, kdo hovoří, než o to, co je řečeno. Stoupenec Čtyřkoalice bere s rezervou projevy sociálních demokratů, sympatizant ČSSD je podezíravý k tomu, co prohlásí představitel Unie svobody a voličům ODS je vodítkem při orientaci názor pana předsedy. Pouze výjimečně se stane, že osoba řečníka hraje vedlejší roli a v centru zájmu je to, co říká. Příkladem je projev předsedy vlády k mezinárodní situaci. V krátké a jasné řeči si Miloš Zeman odpustil jakékoli bonmoty, řekl přesně to, co bylo potřeba říct poté, co obdržel informace, že se schyluje k zahájení operací v rámci celosvětového boje proti terorizmu. Vysvětlil, že se naše republika musí rozhodnout - a to nikoli pouze slovy, ale především činy -, zda bude stát na straně lidí vyznávajících hodnoty individuální svobody a úcty k lidskému životu, anebo těch, kteří vyznávají nenávist, pohrdání lidským životem a fanaticky podporují nejrůznější náboženství či ideologie s touhou vyhladit nevěřící. Premiér připomněl naši špatnou historickou zkušenost s ustupováním teroristickému agresorovi a jasně prohlásil, že ve vlastním zájmu budeme připraveni poskytnout konkrétní pomoc svým spojencům v boji proti teroristům a jejich ochráncům. Projev pak ukončil nekompromisním výrokem, že s teroristy se nevyjednává, ale bojuje a naše vláda že není vládou extremistů ani zbabělců. Na tento projev jsme zaregistrovali mnoho pozitivních ohlasů ze všech stran.. I lidé, kteří neopomněli utrousit, že se Zemanem většinou nesouhlasí a jeho stranu nevolí, konstatovali, že jim promluvil z duše. Jasnou premiérovu řeč ocenili analytici, kteří v minulosti kritizovali vládní "mlžení" ve vztahu k NATO a EU. A konečně - k Zemanovi se připojili jeho političtí oponenti, předsedové obou komor parlamentu. Jistě, je to výjimečná situace. Je to ale také inspirace, abychom se takto před volbami ve vlastním zájmu zamysleli, zda by i v jiných případech nestálo za to spíše si podle toho, co říká, udělat názor na politika, než naopak podle politiků si dělat názor na to, co bylo řečeno.