Mezi příznivci českých populárních melodií se nenajde snad nikdo, kdo by neznal tesknou píseň začínající slovy "Do vod Niagary hledí tulák starý, na svou první lásku vzpomíná". V posledních sedmdesáti letech je neopomenutelnou součástí každého trampského táboráku. Ale jistě jen málokdo už ví, že její autor byl původně skladatelem takzvané hudby vážné: již jako konzervatorista napsal jednoaktovou operu, řadu symfonických suit, ouvertur a serenád a byl autorem hudby scénické, baletní i filmové.

Eduard Ingriš, rodák ze Zlonic u Slaného (*1905), opustil po prvním semestru přírodovědná studia a odešel na pražskou konzervatoř s úmyslem stát se komponistou. Brzy ovšem zjistil, že o vydávání jeho skladeb vážného charakteru nemají hudební nakladatelé zájem. Začal proto - aby se vůbec nějak uživil - aranžovat populární skladby jiných autorů provozované v tehdejší revuálních divadlech.
Štěstí se na tohoto talentovaného hudebníka a skladatele usmálo v jeho 23 letech, kdy se stal nejmladším dirigentem divadelního orchestru v Praze. Navíc debutoval přímo na scéně největšího a nejznámějšího podniku tohoto typu - smíchovské Arény - v operetě Rudolfa Frimla "Katinka", kterou tehdy režíroval Karel Hašler (v hlavní roli tu vystupovala populární subreta Nina Ninon). V následujících dvaceti letech pak Ingriš dirigoval prakticky ve všech operetních divadlech Prahy a jako host i v jiných městech, včetně Národního divadla v Brně.
Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století vrcholila v republice popularita trampského hnutí, a tedy i trampských písniček. Není proto divu, že písničky na toto téma začal skládat i mladý trempíř (s chajdou ve Svatojánských proudech) Eduard Ingriš - z jeho rané tvorby jmenujme například melodie Až přijde ta chvíle, Dvě okénka do nebe či Má dívko zlatá. Ty také koncem roku 1929 nazpíval v Berlíně na gramodesky značky Parlophon - za Ingrišova klavírního doprovodu - trampský soubor neznámého obsazení označený na etiketách jako Ingrišův sbor Melody Boys (zhruba ve stejné době začal používat stejný název nově založený první orchestr R. A. Dvorského).

Řadu dalších Ingrišových písniček nazpívala v letech 1930-1931 na gramodesky značky Parlophon ve svém charakteristickém provedení ještě dvojčata bratři Ronkové. Na některých těchto snímcích je doprovází německý orchestr kapelníka Otto Dobrindta (Nejhezčí píseň, Kdož ví, zda jednou, Tvá malá kukadla), na dalších pak Ronkové zpívají za doprovodu instrumentálního souboru neznámého obsazení označeného jako Ingrišovo sexteto (Píseň samoty, Cestička štěstí).
Spolupráce Eduarda Ingriše s gramofonovou firmou Parlophon pokračovala i v následujícím roce. Před Všesokolským sletem v Praze roku 1932 vyslal ředitel společnosti Novitas Diego Fuchs Ingriše do Berlína, aby tam natočil na gramodesky této značky 10 sletových pochodů (mimo jiné jeden svůj vlastní - Sokolové, sokolíci...). Ingriš na těchto snímcích dirigoval rozšířený orchestr Otto Dobrindta a u několika pochodů údajně také zpíval tenorové sólo. Je ovšem možné, že tyto nahrávky vůbec nebyly vylisované, protože gramodesky pro tento slet nakonec vyrobila gramofonová firma Esta.

Dalším pěveckým souborem s Ingrišovým jménem v názvu, který nahrával na gramodesky, bylo jím sestavené dívčí trio Ingriš babies, tvořené třemi sestrami Trendovými. V roce 1933 nazpívaly za doprovodu orchestru houslisty a kapelníka Dol Daubera několik melodií na gramodesky značky HMV (Nevěrné mládí, Malostranské zvony, Hošíčku, zas budeš sám!). V nahrávce písničky Láska bude vždycky v módě pak tyto tři mladé dámy doprovázel na klavír sám pan skladatel. Se svými "holčičkami" - jak na ně i po více než půl století rád vzpomínal - Ingriš vystupoval nejen v divadlech, ale i v pravidelných zábavných půlhodinkách Radiojournalu, ve velkém sále Lucerny a na různých hudebních večírcích.
Pro úplnost zmiňme ještě jeden Ingrišův pěvecký ansámbl z té doby - v českém filmu "Život vojenský - život veselý" z roku 1934 zpívá Ingrišův mužský sbor a jeho vedoucí zde dokonce vystupuje v úloze zpívajícího vojáka.
První operetu složil Ingriš již ve svých patnácti letech - hrála se na prknech ochotnického divadla. Jeho největší úspěch v této oblasti je ovšem spojen s revuí "Trampské milování". Ta měla premiéru 11. 7. 1931 ve smíchovské Aréně a svým námětem údajně reagovala na tehdejší snahu úřadů trestat společné trampování příslušníků obou pohlaví v případech, kdy předmětné páry se při kontrolách nemohly vykázat oddacími listy. Poprvé v této revui na divadelních prknech vystoupila tehdy osmnáctiletá Ljuba Hermanová, ale hlavně zde vůbec poprvé zazněla výše zmíněná píseň tuláka s názvem Niagara. Je s podivem, že i přes svou okamžitou a obrovskou popularitu nebyla tato velmi úspěšná píseň na šelakové gramodesky nikdy natočena.

Mezi další Ingrišovy úspěšné písně patřily melodie Kytara a ty a Hledám děvče pro svoji chajdu z další operety uvedené ve smíchovské Aréně "Kočička v pytli" (1933) - zpívali je zde Máňa Hanková s Fandou Mrázkem a na gramodesky je natočil mimo jiné Tino Muff. Do stejné operety Ingriš zařadil i jednu ze svých nejznámějších písniček v trampském stylu Když odejde děvče, která měla zajímavý osud - jejímu fenomenálnímu úspěchu paradoxně pomohla tragédie dvou mladých lidí. Podle Ingrišovy vzpomínky totiž jednoho večera přišla do jistého pražského baru dvojice mladých lidí a požádala kapelníka, aby jim tento slowfox zahrál. Oba mladí lidé si zaplatili sólový tanec na parketě a při refrénu písně pak třeskly dva výstřely - nešťastní milenci spáchali sebevraždu. Všechny noviny a společenské týdeníky přinesly pochopitelně o této tragické události zprávu, a tak do týdne byly všechny výtisky této písničky a všechny gramodesky s její nahrávkou vyprodány (poprvé vyšla na značce Homocord v podání Tino Muffa v létě roku 1932). Slowfox Když odejde děvče vyšel i na gramodeskách dalších značek (mj. Ultraphon, Pallas, Kristall, Odeon) a za neuvěřitelně krátkou dobu se ho prodalo celkem 100 000 výlisků. A protože Ingriš byl autorem hudby i textu, náleželo mu tedy z každé prodané gramodesky 80 haléřů autorských tantiém, a tak mu Ochranné sdružení autorské během tří měsíců poukázalo 80 000 Kč.

S dalšími písničkami a životními osudy Eduarda Ingriše se seznámíme zase příští týden.

GABRIEL GÖSSEL