Ač je comicsově laděný americký snímek Spy Kids vydáván za dětský, uchovává si běžné atributy jiných fantazií tohoto druhu - jen s tím rozdílem, že hlavními hrdiny jsou malé děti. Školou povinní sourozenci Carmen a Juni nic netuší o minulosti svých rodičů, kdysi špičkových tajných agentů, kteří dali přednost klidnému rodinnému životu. O to větší a náročnější úkoly obě podnikavé děti čekají, když se rozhodnou vysvobodit maminku a tatínka ze spárů mocechtivých zločinců, kteří ukradli "třetí mozek", umělou inteligenci, na jejímž výzkumu se otec kdysi podílel. Hodlají ji implantovat svým robotickým výrobkům, též stvořeným do podoby malých dětí.

Protože důležitou součástí příběhu jsou dětské televizní pořady, získává celé vyprávění ve svém scénografickém řešení jejich rozměr, navíc křížený s výtvarnou poetikou počítačových her. V tomto zřetelně stylizovaném, neskutečném světě tajemných labyrintů se ovšem pohybují živí lidé, jen někdy transformováni do podoby zploštělé animované figurky. Zejména úvodní pasáže, kdy děti ještě nic netuší o minulosti svých rodičů (a dokonce jimi i pohrdají, neboť je vnímají jako příliš usedlé), pobaví zřetelnou ironickou nadsázkou, když líčí dětsky naivní představy o příbězích vyprávěných na dobrou noc či víru v otcovy supermanské schopnosti, která vyústí v těžké rozčarování. Tento zábavně akcentovaný rozestup mezi nadšeným očekáváním a zcela odlišnou realitou však postupně zaniká a je nahrazen klišovitými historkami, slučujícími bez větší nápaditosti komediální nadsázku s nebezpečností. Od okamžiku, kdy dětští hrdinové jsou konfrontováni se svými dvojníky, nadanými však nadlidskou silou, ztrácí vyprávění kdysi slibnou inscenační nápaditost a řadí se po bok konvenčním vyprávěnkám, podobným si jak vejce vejci. Navíc téma televizních dětských pořadů, zneužitých pro zištné cíle, zůstává nerozvinuto, spíše jen hloupě pitvořivé, i když zvláště ve výtvarné koncepci nadále udává určující impulzy.

Režisér Robert Rodriguez, jenž kdysi upoutal tarantinovsky laděnými příběhy (Desperado), se zcela zapojil do hollywoodské mašinerie a pozbyl původní výrazovou osobitost. I zdánlivá hravost, která chce vyprávěním pronikat, je notně spekulativní a pramálo účinná. Jestliže postavy rodičů (Antonio Banderas a Carla Guginová) jsou zprvu modelovány s jistou nadsázkou, kterou však s odsunutím do pozice vedlejších (protože zachraňovaných) figur ztrácejí, nebývale zvážnělé postavičky dětí (Aleca Vegová a Daryl Sabara) se nanejvýš zmohou na občasné škorpení. Spy Kids je film, který spoléhá na osvědčené vypravěčské stereotypy, jen opakuje postupy mnohokrát viděné jinde.