Kromě divadla šlechtického, dvorského, divadla cizích potulných společností, masopustního a zvykoslovného divadla ulic, návsí, rynků i hospod, prezentovalo se barokní divadlo hlavně ve sféře náboženské, a to v tisících divadelních představení. Producenty těchto představení byly řádové školy jezuitské, piaristické, augustiniánské, ale také fary a zbožná bratrstva. Nechyběla ani iniciativa zbožných jednotlivců, kteří dokázali nadchnout sousedy a spolu s nimi vytvořit divadelní představení. Hlavními posly divadelního baroka však byli už od 16. století jezuité, kteří se zapsali do historie českého divadelnictví mnoha tisíci divadelních děl a doslova konglomerátem všech dosažitelných scénických prostředků včetně laterny magiky či divadla stínového. Právě jezuité se ze všech nejvíc snažili přivábit diváka a vtáhnout ho do jevištního dění svatých příběhů, vzrušit ho a otřást jím. Usilovali o to ve dvaceti divadelních střediscích - kolejích, rezidencích a všude tam, kde misijně, pastoračně či pedagogicky v tehdejších českých zemích působili. A dokázali z divadla vytvořit účinný nástroj protireformace. Sotva u nás v dějinách divadla najdeme instituci, která by promyšlené divadelní praxi jezuitů mohla konkurovat. - Potud volně z přednášky Vojtěcha Rona, která je zařazena na přání dr. Ivo Váchy z Brna a ing. Jana Vrédeho z Prahy.