Pavarotti na diskotéce, Bocelli bez černých brýlí, italský Hůlka - to vše charakterizuje Alessandra Safinu a jeho debutovou desku. Safina chce tímto albem dokázat, že zpěváci opery nejsou žádní chladní čumáci a že rozumí dnešku i dnešní hudbě. Otázka je, zda dnešní doba a hudba rozumí jeho podivuhodnému, již dávno nijak originálnímu, a proto neomluvitelně nudnému spatlání opery a diskotékového popu... Mnohé skladby jsou ale opravdu krásné, zvláště kvůli nádherným smyčcovým melodiím, hyzdí je ovšem onen tuctový tuctuc. Na druhou stranu bez něj by deska postrádala onu vpřed se ženoucí energii, byla by to teskně pomalá, klasická operní nahrávka. Je to rozporuplný projekt, který není nezajímavý ani nezdařilý, ale věčné slávy dosáhne sotva.