Spojené státy s podporou Velké Británie zaútočily předminulou neděli proti základnám teroristů v Afghánistánu. Následujícího dne uskutečnil STEM pro Český rozhlas a Českou televizi bleskový, leč reprezentativní průzkum (560 dotázaných starších 18 let), z něhož vyplynulo, že dvě třetiny občanů souhlasí s vojenskou odvetou proti základnám teroristů v Afghánistánu. Výjimku představují pouze příznivci KSČM, kteří snad vedeni svým marx-leninským jemnocitem vnímají asi nadále Spojené státy jako hnízdo světového imperialismu, jež si nezasluhuje slitování. Necháme-li stranou reakci sympatizantů KSČM sui generis, s těmi dvěma třetinami pro zásah bychom mohli být spokojeni: svědčí o zdravém instinktu národa, o jeho obranné reakci na anticivilizační hrozbu, do níž současný terorismus dorostl a kterou si Češi a Moravané uvědomili, byť se zatím přímo a masivně dotkla jen jejich bližních na druhé straně Atlantiku. STEM však položil též otázku, zdali občané souhlasí, aby se v případě zájmu ze strany USA zapojila do odvety přímo vojensky i Česká republika. Výsledek byl příznačný: souhlasilo 37 % občanů, proti jich bylo 43 % a pětina neměla na věc jasný názor. Už dávno nejsme národem husitů, pro nějž je pravda nade vše, a proto je za ni ochoten padnout na poli válečném. Měřeno počtem Čechů, kteří za první světové války bojovali v rakouské armádě a padli do zajetí, našel jen zlomek z nich cestu do československých legií. Za druhé světové války bojovalo Čechů ve Francii, Británii, v severní Africe a na východní frontě jen několik tisíc za obnovení Československa, zatímco několik milionů jich v protektorátu pracovalo pro Říši a čekalo, jak to dopadne. Možná je to příliš drsná zkratka, ale zmužilostí jsme v nejnovějších dějinách oplývali daleko méně než nadáním vymlouvat se na kdeco a kdekoho. Poláci sice prohráli s Hitlerem krátkou válku a za Jaruzelského se dočkali výjimečného stavu, ale nepoznamenal je Mnichov ani žádný 21. srpen 1968. I proto nemají dnes politické strany v Polsku odleva doprava na rozdíl od těch našich problém s podlomeným národním sebevědomím a je jim jasné, že jejich země musí patřit co nejrychleji do Evropské unie a že se právě tak sluší a patří, aby se ozbrojenou silou připojila k obraně euroatlantických hodnot, ohrožených fenoménem terorismu. Mluvit o obraně proti terorismu spíše než hovořit o válce či odvetě je namístě. Odveta může být jen krůček od msty a ta pro demokratický svět, odmítající kolektivní vinu, nemůže připadat v úvahu, ani jde-li o teroristy. Co se války týče, starší generaci, která ji zažila, nahání to slovo děs a navíc označuje střet, který míval jasné obrysy a určitá pravidla. Válku si vypovídaly státy nebo skupiny států jasně definované. Z válečného stavu vyplývalo přerušení diplomatických, obchodních a dalších vzájemných styků. Bojovalo se na válečných frontách, noviny přinášely mapy válečných bojišť. Sváděly se bitvy, jež měly vítěze a poražené. Po válkách následovaly mírové konference, někdy - pravda - diktát vítězů nad poraženými. Naopak IRA v Severním Irsku, Rudé brigády v SRN, teroristé v Baskicku či teď bin Ládinovi nelidé v Americe bojovali a bojují na frontě bez jasně viditelné linie, ničí a zabíjejí beze stopy rytířskosti a jakýchkoli pravidel, hned tu, hned tam, a dnes už vlastně kdekoli po světě. Udržovat proti takovémuto všudypřítomnému a zároveň často jen tušenému nepříteli ve střehu národ zvyklý ledacos spíše odšvejkovat než vybojovat, to bude pro české politiky, neboť především to je jejich úděl, těžká práce. Přetěžká najmě v případě, že z třicetistránkové tajné knížečky amerických důkazů o bin Ládinově terorismu nebudou politici moci, jak v Radiofóru naznačil prezident Václav Havel, ani v budoucnu mnoho prozradit. Na rozdíl od Američanů nejsme patrioté a tím, že "otčinu vovinuly mraky", nás hned tak někdo nezneklidní.