Pro operetu na libreto J. Snížka Milování bez ustání složil Ingriš velice úspěšnou Písničku mého srdíčka, kterou v Aréně zpívala Slávka Fenclová, dcera ředitele tohoto divadla. Do téže operety adaptoval textař J. Chlumecký také Ingrišovu skladbu z roku 1923 Jen valčík tobě poví, která pocházela z jeho v pořadí druhé operety z názvem Praha u moře. V Aréně ji zpívali tehdejší velká primadona Meda Valentová a ženami obletovaný Jiří Sedláček, na gramodeskách pak tento valčík vyšel mimo jiné v podání neméně okouzlujícího operetního milovníka Járy Pospíšila.

Další Ingrišovy písničky Tonička a Za školou natočil na gramodesky značky Polydor jako jedny ze svých vůbec prvních snímků tehdy ještě v Brně působící Oldřich Nový. Reakcí na Mottlovu písničku Maminko, mámo měl být Ingrišův valčík Tatínku, tatínku na slova J. Chlumeckého (na desky ho s velkým úspěchem nazpívali například Jára Pospíšil a František Kreuzman). Na fenomenální úspěch Vackovy Cikánky zase navázalo podobně laděné Ingrišovo tango Tulačko svádivá (na gramodesky značky Ultraphon ho nazpíval za doprovodu orchestru Jaroslava Ježka Jára Pospíšil). Ingriš složil také hudbu k řadě kupletů pro přední pražské komiky Ference Futuristu (Na našem rybníce), Fandu Mrázka (Srub, Klepy o ženách), Rudu Prince, Vojtu Mertena či Járu Kohouta (Autogram).

Vzhledem k tomu, že populárních písniček složil Eduard Ingriš více než šest stovek, mohli bychom v jejich výčtu pokračovat donekonečna. Zmiňme proto jen ještě několik nejúspěšnějších: Slib mi, že nebudeš plakat - mimo trampské osady zaplavila tato píseň také všechny tančírny, hráli ji flašinetáři i kolotoče na poutích. Ke složení slowfoxu Proč se na mne modré oči smály Ingriše údajně inspirovala dívka, s níž se setkal na palubě parníku směřujícího do Štěchovic. Jedna z mnoha Ingrišových námořnických písní - serenáda Marjeta - zase jako by předjímala jeho pozdější osud osamělého "mořského vlka" (...všechny cizí světy, dal bych za tvé rety...). Především v nočních podnicích byl hojně frekventovaný jeho waltz Když usínám - ten otextoval pod pseudonymem A. Taman sám tehdejší ředitel Ochranného sdružení autorského A. Čejka - kdykoliv pak pan ředitel zabrousil do Lucerna baru, R. A. Dvorský mu jeho waltz zahrál. Valčík Tam pod Brdy byl poprvé uveden ve Snížkových operetních parodiích Rozmarné zrcadlo, které pražské divadlo Alhambra uvádělo nepřetržitě 5 let (v celkem 1600 představeních). Jeden návštěvník se údajně přiznal, že toto dílo viděl 56krát.

Počátkem čtyřicátých let vždy zpívalo nadšené obecenstvo na závěr představení úspěšné operety divadla Uranie U panského dvora manifestačně se všemi účinkujícími slova Ingrišovy polky Ta česká muzika (s tou budem bourat svět i za milion let.) tak dlouho, až znepokojené protektorátní úřady nechaly divadlo uzavřít. Gestapo pak jednoho dne Ingriše sebralo přímo z večerního představení Rozmarného zrcadla a tak jak byl - ve fraku - ho od dirigentského pultu odvezlo do Pečkova paláce do vyšetřovací vazby. Důvodem k jeho zatčení měly být lyže, které údajně neodevzdal při sbírce zimních věcí pro německou armádu. Ingrišovi se naštěstí podařilo po třech měsících gestapáky přesvědčit, že předmětné lyže byly prasklé. Po válce se pak dozvěděl, že ho udaly dvě Němky z baletu divadla.

Politický vývoj v ČSR po roce 1945 také pro Ingriše nevěstil nic dobrého. Rozhodl se proto, že si splní své chlapecké sny a vydá se za dobrodružstvím do světa. V předvečer Štědrého dne roku 1947 odjel z republiky - původně měl zamířeno do Argentiny, kde v Buenos Aires místní filharmonii v té době dirigoval jeho přítel skladatel J. Kumok, který opustil ČSR o deset let dříve. Cesta lodí přes oceán však trvala dlouho, v ČSR mezitím došlo k uchopení moci komunistickým režimem, a tak Ingriš nedostal vízum a na čas se usadil v Peru. Tam se s ním již v roce 1949 při svém putování přes Kordillery setkali Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka - Ingriš tenkrát oběma legendárním cestovatelům dokonce v Peru na čas dělal kameramana, průvodce a vyvolával jim ve svém fotografickém ateliéru v Limě filmy.

Jeho další osudy v západním světě byly vskutku přepestré: působil v Hollywoodu, fotografoval pro noviny New York Times a setkal se v USA s řadou zajímavých osobností (mimo jiné s Marilyn Monroe, Jane Mansfieldovou a Avou Gardnerovou). Jeho hudba k filmu The Galant One byla nominována na Oscara, jako odborníka na oceán si ho pro natáčení filmu Stařec a moře v severním Peru vyžádal Ernest Hemingway a v Peru se také setkal se světoznámým mořeplavcem Thorem Heyerdahlem, který po něm chtěl fotografie pro svou knížku popisující legendární cestu voru Kon-Tiki. Koncem padesátých let dokonce Ingriš jeho výkon zopakoval, když na druhý pokus překonal na balzovém voru oceán z Jižní Ameriky do Polynésie, a potvrdil tak Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel. Ingriš a jeho přítel přitom jen o vlásek unikli smrti, když před koncem dlouhé a dobrodružné plavby vrhly vlny jejich vor na útes a oba přátelé ztroskotali na korálovém útesu odříznutém od civilizace.

Z této výpravy Ingriš natočil barevný filmový dokument, složil k němu hudbu a s peruánským symfonickým orchestrem ji také nahrál. Jeho film získal hlavní cenu na festivalu v kalifornském Laguna Beach. Obsáhlou obrázkovou reportáž z Ingrišovy výpravy pak otiskl jeden z nejrozšířenějších amerických časopisů Life.

Neuvěřitelně bohatá a pestrá životní dráha Eduarda Ingriše skončila v roce 1991 v nevadském městě Reno. Nina Ingrišová později předala rozsáhlý archiv svého muže Miroslavu Zikmundovi, který jej nedávno převezl z USA do České republiky.