Plytkost mnohých televizních dramat "ze současnosti" bývá často předurčena zjevnou neochotou autora zatěžovat diváka problémy skutečného života. Ani opačný autorský přístup však předem nezaručuje vznik působivého uměleckého díla. Pokud by to platilo, nemohl by nový televizní film Ani svatí, ani andělé scenáristy Ivana Klímy a režiséra Viktora Polesného dopadnout tak, jak dopadl - jako pouhá další položka ve stále se prodlužující řadě zapomenutelných večerů s původní dramatickou tvorbou.

Svou hrdinku, čtyřicetiletou zubařku Kristýnu, Klíma rozhodně nijak nešetří. Každá z osudových zkoušek, které musí - téměř po vzoru starozákonního Jóba - podstoupit, by vystačila na jedno svébytné drama a minimálně dvě hrdinčina psychická zhroucení. Ani jedno, ani druhé se však nekoná. Nevyléčitelná choroba a následná smrt bývalého manžela, nevěra nového, mladšího partnera, odcizení sestry i matky, posmrtná konfrontace s deníčkem otce, kovaného stalinisty a lidového milicionáře, drogová závislost postpubertální dcery - to vše předkládají Klíma s Polesným divákům s takovou dávkou nemotivované vykalkulovanosti a popisnosti, až mrazí. Nebylo snad ani třeba pokleslého kouzlení s "metaforou" v podobě rozbité vázičky (zjevně největšího zubařčina traumatu!), a dokonce ani standardně televizně nevěrohodného happy endu, aby soudný divák rozpoznal, že je mu servírován kýč.

K neradostnému výsledku přispěla svým dílem většina účastníků realizace. Nejen zmíněný Viktor Polesný posunující místy film téměř k autoparodii - viz žánrové obrázky z léčebny s chovankyněmi a zvířátky či podpásové koketování s "autenticitou" v podobě obsazení Terezy Pergnerové do role léčené feťačky. Zřejmé je i profesní selhání dramaturgie - věhlas autora není záruka, natož alibi. Poznání, že "král je nahý", se tentokrát týká i většiny herců. Podobné dávce přibližného psychologizování a výprodeje typizovaných výrazů a gest, jakou tentokrát předvedla Zlata Adamovská a spol., se nediplomaticky říkávalo šmíra.