Po osudovém úterku 11. září mají lidé v době zpráv zase rozhlasové přijímače naladěny trochu hlasitěji. Neboť se opět znenadání vrátila doba, kterou za idylický charakter pochválit nemůžeme. Přesto si dovolím tvrdit, že současnost je méně nebezpečná, než když se za studené války postoje Východu a Západu víckrát vzájemně velmi vyhrocovaly. Ovšemže ani nyní nelze podceňovat různé hrozby, z nichž nejzáludnější mohou mít podobu biologických zbraní. Od globálního teroristického podsvětí ještě můžeme zažít leccos zlého a nemá smysl nad tím zavírat oči. Ale taky je nemoudré malovat na vrbě příliš mnoho strak. Zákeřnost a krutost, ke kterým teroristé sahají, pokoušejí-li se o použití bakteriologických zbraní, je staví proti celému lidstvu. Rozsévání zárodků nemocí může ohrozit především svět chudých. Je to tedy myšlenka natolik zrůdná, že to v zásadě silně omezuje příliv stoupenců do řad fanatiků, vyhlašujících džihád, tedy svatou válku proti těm, co nevěří v Alláha.

V záplavě zpráv, které se týkají právě emocí kolem svatoválečnického proklínání křesťanského a jakéhokoli jiného nemuslimského světa, mě dost potěšila informace z Kuala Lumpuru. Před honosnou mešitou v malajsijské metropoli se objevily plakáty s nápisy, že je namístě vyhlásit džihád proti všem, kteří chtějí zneužít víru Mohameda k násilí a nenávisti. Heslo džihád proti teroru se asi mělo objevit už dávno před letošním úterkem 11. září, ale díky bohu (vyberte si podle své víry, jakého chcete), že aspoň nyní je na světě. Pokud ho vyslyší Alláh, bude to znamenité. Já se spokojím s tím, když ho uslyší a neoslyší co nejvíc muslimů.

Sleduji pečlivě názory vládních kruhů a důležitých představitelů veřejnosti všech významnějších islámských zemí, neboť na jejich obyvatelstvu hodně záleží směr dalšího vývoje. A s uspokojením zjišťuji, že fanatické naděje binládinismu ve vysoké míře vycházejí naprázdno. Ani zdaleka nedokázaly zvednout protiamerickou a celkově protizápadní vlnu, s jakou po jedenáctém září počítaly.

Naopak. Prakticky všechny islámské vlády se cítí ohroženy počínáním fanatiků a tím i z toho vyplývajícími důsledky. A to hned v několika rovinách. Za prvé: pravděpodobným preventivním úderem ze západu. Za druhé: možným převratem, kdy by dosavadní vlády byly svrženy ortodoxnějšími islámskými silami, než jaké jsou v současnosti u vesla. Za třetí: hospodářským zhroucením řady států třetího světa v souvislosti s oslabením, případně až kolapsem mezinárodních hospodářských vazeb. Za čtvrté: nedají se vyloučit ani sociální výbuchy, fanatické nepokoje - až občanské války. A to i v širším než státním rámci. Pak se sotva najdou proroci, schopní předpovědět definitivnější vyústění. Některé z takových konfliktů mohou mít chomejníovský charakter, ne-li ještě horší. Jiné mohou najít třeba i svého Atatürka, chápajícího, jakou obrodnou sílu může mít po období religiózního fanatismu tolerantní sekularismus.

Jisté je jen to, že se jako na odstředivce dneska mění i celý islámský svět. Mnohé umírněné islámské režimy, zejména monarchického charakteru, se mohou nenadále k zármutku králů a šejků překvapivě zvrtnout v revoluční režimy. (A zde, prosím, je revoluce míněna jako pojem, kdy se mění zásadní kvality společnosti - bez ohledu, v kterém směru si to dějiny vymyslí.)

I v takové, které odmítnou nejen fanatiky binládinovského typu, nýbrž zároveň celý islám. Neztrácejme ze zřetele jednu důležitou myšlenku, která v této době přímo visí ve vzduchu. Tak jako po porážce hitlerovské Třetí říše, která měla trvat tisíc let, si málokdo uměl představit tendenci ke sjednocení Evropy, jak jsme toho svědky v současnosti, tak si ani dnes ještě asi neumíme představit vývoj islámské části světa po zlikvidování nynějšího mezinárodního okruhu terorismu. Ale tento okruh bude nevyhnutelně rozdrcen, protože se dopouští stejné chyby, na kterou už doplatilo v minulosti tolik diktátorů.

Ukousl si příliš velké sousto. Porazit USA není možné, není-li to koncipováno jako zlikvidování celé euroatlantické a křesťanské civilizace. A tato civilizace je hlavní silou dějinného vývoje. Na celé planetě. Plány na její porážku musí tedy být totožné s plány na světovládu. A protože se západní civilizace hlásí (přes veškerou svou nedokonalost a spoustu slabin, o nichž všichni tak dobře víme) k demokratickému systému, nemůže být pochyb o tom, kdo a co se koncentruje na opačné misce vah, koho máme jako oponenty demokratického světa. Jsou to vyznavači diktátorského chápání společnosti. Jak bláhové a zároveň šílené musí být jejich představy, že jim bude patřit celá planeta.

Na pořadu dne je otázka, jak a co udělat, aby představy fanatiků a hlavně jejich činy přestaly co nejdříve terorizovat svět. Východisko spočívá v zásadním pochopení, v jakém světě dnes vlastně žijeme, jaké jsou jeho největší slabiny a jak se s nimi vyrovnat. Když stratégové terorismu sní o vítězství, pak sní o zásadních akcích vedoucích k chaosu, ke zhroucení světových národohospodářských vazeb, k vytvoření konfliktních vztahů mezi státy a regiony a uvnitř společnosti. V době neúprosně převažujících globálních vazeb jsou také koncepce teroristů zásadně globální.

Uznáme-li tento názor, můžeme pak vyslovit jednoznačný kardinální princip: definitivně se dá vyhrát boj proti terorismu jen tehdy, bude-li mezinárodní společenství demokratických států co nejpromyšleněji a nejdůsledněji usilovat o celou síť moderních hospodářských, sociálních a vzdělávacích programů. Je tedy nezbytné harmonizovat lidské zájmy, a to na všech rovinách - od sociální a regionální, přes státní a národní až ke globální. Nedělejme si iluze, že je to snadné. Není to nic menšího než největší dějinný úkol, jaký kdy před člověčenstvem stál. Samotné uznání, že to tak je - může být objektem hodně lítého ideového zápasu. Ale je to tak. Nic však nezasáhne teroristy efektivněji, než když se proti jejich strategii nenávistného rozvrácení světa budou realizovat programy maximální všestranné stabilizace společnosti. Rakety hledající binládinovské jeskyně jsou jenom předmluvou, i když významnou, na začátku málo radostné kapitoly dějin nového století. Rozhodující údery proti teroristickému zlu musí přijít především v podobě trvalého, dynamického a harmonického rozvoje mezilidských poměrů v celoplanetárním měřítku.