Když jsem přistál v Péšáváru, prakticky hned po vstupu do letištní budovy jsem způsobil mírně řečeno pozdvižení u místních obyvatel. Nevím, proč jsem se stal centrem pozornosti přítomných, možná kvůli svým delším a mírně kudrnatým vlasům, možná kvůli něčemu úplně jinému.

V každém případě si na mne zejména ženy ukazovaly a hlasitě se přitom chichotaly. Pohledy mužů už tak příjemné nebyly. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem vyšel ven. V tu chvíli se totiž všichni místní taxíkáři stali ihned mými přáteli a předháněli se, kdo nabídne nižší cenu. Zvítězil ten, který požadoval jen 120 rupií a poskytoval svezení v novém skvělém autě, z něhož se nakonec vyklubal vůz neznámé značky a starý alespoň dvacet let.

Mé myšlenky ale byly stejně někde jinde, cestou do Pákistánu se totiž ztratilo mé zavazadlo se všemi věcmi. Podle posledních zpráv se prý nachází někde v Ženevě. Snažil jsem se na to zapomenout, sehnal si průvodce a vyrazil do nočního Péšáváru. Kam? No přece tam, kde je nejvíce lidí, tedy na bazar. Všichni mě před tím varovali, obyvatelé Péšáváru ale byli velmi příjemní. Osmnáctiletý mladý muž, který přímo na ulici pekl chleba, mě dokonce pozval k sobě. Seděl u jakési pece postavené v zemi a práce mu šla skutečně od ruky. "Naše rodina je moc chudá, otec zemřel, a tak všechny musím živit já, proto ani nemohu studovat," rozpovídal se. Měsíčně si vydělá 3500 rupií, tedy asi 53 dolary. O napjaté situaci se bavit nechce, má svou práci, o nic jiného se nestará. A chleba, ten prý potřebuje každý.

Mnohem hůře je na tom čtyřicetiletý Sulejman, prodavač ořechů, který má svůj krámek jen kousek od zmíněného pekaře. "Nejsou žádné kšefty, navíc mám strach z toho, co může nastat," říká. Dokončil základní vzdělání teprve před čtyřmi lety a je typickým příkladem špatného stavu školství v zemi, kde je až 60 procent lidí negramotných. Toho využívají militantní duchovní, kteří zvláště v těchto dnech nabádají prosté věřící k boji proti Západu.

"Za atentáty na New York a Washington stojí židé, kteří si přejí, aby Američané rozpoutali válku proti muslimům. Pokud nás a naše afghánské bratry napadnou, vyhlásíme džihád. Budeme s nimi bojovat, máme dostatek zbraní," znělo v hlavní modlitební den téměř unisono ze všech pákistánských mešit. Bohoslužba má být přece o něčem jiném, pomyslel jsem si, ovšem sám jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že je tomu jinak.

Při demonstraci muslimských radikálů v Péšáváru se má přítomnost některým z nich nelíbila. Možná proto, že když oni provolávali slávu Usámu bin Ládinovi, já se rozhodl telefonovat do rozhlasu. Výsledkem všeho bylo, že jsem se velmi rychle ocitl na zemi a mobil, který mi byl vytržen z ruky, letěl za mnou. I přes palčivou bolest pod kolenem jsem se tak co nejrychleji snažil dostat zpět do hotelu. Naštěstí většina místních se manifestace neúčastnila, a tak poté, co jsem opustil staré město, vypadalo vše normálně.

Život v ulicích plynul jako jindy, ulicemi projížděly desítky pro Pákistán typických zdobených autobusů, cestu jim křížily tříkolové rikši, občas se objevil povoz tažený voly či dvoukolák se zapřáhnutým oslem. Obchůdky v ulicích nabízely všechno možné, či spíše nemožné. Banány počínaje a automobilovými výfuky konče. Mnozí z prodávajících se mě snažili přesvědčit o výhodnosti koupě právě jejich zboží. Někteří šeptem sdělovali, že mohu mít i hašiš či samopal, pokud budu chtít. Jejich slova ale často zanikala ve všudypřítomném troubení.

Ve chvílích, kdy jsem psal tento Zápisník, byl už Péšávár ponořen do tmy. V televizi se vysílala pákistánská obdoba Milionáře a já přemýšlel o tom, co všechno jsem za ty dva dny tady prožil a o čem bych se ještě měl zmínit. O tom, že Pákistánci jsou jinak milí a přátelští lidé, že se rádi baví a navštěvují místní zábavní park, kterému dominuje ruské kolo, nebo že je na každém kroku vidět to, kdo v zemi vládne. Artefakty v podobě raket středního doletu či starších typů stíhaček jsou skutečně výmluvné. Nejvíce na mne ale zapůsobili afghánští běženci z jednoho uprchlického tábora. Pod vládou totalitního Talibanu prý trpí, jejich děti umírají hlady, přesto je drtivá většina z nich ochotna zúčastnit se džihádu a bojovat proti nevěřícím za Usámu bin Ládina.