číslo 44/2001 |
|
Rozhlasová publicistika |
|
ZÁPISNÍK
ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ
Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota -
premiéra 12.05, repríza ve 22.00
Pákistánský Péšávár v zářijových dnech
Když jsem přistál v Péšáváru, prakticky hned po vstupu do letištní budovy jsem způsobil mírně řečeno pozdvižení u místních obyvatel. Nevím, proč jsem se stal centrem pozornosti přítomných, možná kvůli svým delším a mírně kudrnatým vlasům, možná kvůli něčemu úplně jinému. V každém případě si na mne zejména ženy ukazovaly a hlasitě se přitom chichotaly. Pohledy mužů už tak příjemné nebyly. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem vyšel ven. V tu chvíli se totiž všichni místní taxíkáři stali ihned mými přáteli a předháněli se, kdo nabídne nižší cenu. Zvítězil ten, který požadoval jen 120 rupií a poskytoval svezení v novém skvělém autě, z něhož se nakonec vyklubal vůz neznámé značky a starý alespoň dvacet let.
Mnohem hůře je na tom čtyřicetiletý Sulejman, prodavač ořechů, který má svůj krámek jen kousek od zmíněného pekaře. "Nejsou žádné kšefty, navíc mám strach z toho, co může nastat," říká. Dokončil základní vzdělání teprve před čtyřmi lety a je typickým příkladem špatného stavu školství v zemi, kde je až 60 procent lidí negramotných. Toho využívají militantní duchovní, kteří zvláště v těchto dnech nabádají prosté věřící k boji proti Západu. "Za atentáty na New York a Washington stojí židé, kteří si přejí, aby Američané rozpoutali válku proti muslimům. Pokud nás a naše afghánské bratry napadnou, vyhlásíme džihád. Budeme s nimi bojovat, máme dostatek zbraní," znělo v hlavní modlitební den téměř unisono ze všech pákistánských mešit. Bohoslužba má být přece o něčem jiném, pomyslel jsem si, ovšem sám jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že je tomu jinak. Při demonstraci muslimských radikálů v Péšáváru se má přítomnost některým z nich nelíbila. Možná proto, že když oni provolávali slávu Usámu bin Ládinovi, já se rozhodl telefonovat do rozhlasu. Výsledkem všeho bylo, že jsem se velmi rychle ocitl na zemi a mobil, který mi byl vytržen z ruky, letěl za mnou. I přes palčivou bolest pod kolenem jsem se tak co nejrychleji snažil dostat zpět do hotelu. Naštěstí většina místních se manifestace neúčastnila, a tak poté, co jsem opustil staré město, vypadalo vše normálně. Život v ulicích plynul jako jindy, ulicemi projížděly desítky pro Pákistán typických zdobených autobusů, cestu jim křížily tříkolové rikši, občas se objevil povoz tažený voly či dvoukolák se zapřáhnutým oslem. Obchůdky v ulicích nabízely všechno možné, či spíše nemožné. Banány počínaje a automobilovými výfuky konče. Mnozí z prodávajících se mě snažili přesvědčit o výhodnosti koupě právě jejich zboží. Někteří šeptem sdělovali, že mohu mít i hašiš či samopal, pokud budu chtít. Jejich slova ale často zanikala ve všudypřítomném troubení. Ve chvílích, kdy jsem psal tento Zápisník, byl už Péšávár ponořen do tmy. V televizi se vysílala pákistánská obdoba Milionáře a já přemýšlel o tom, co všechno jsem za ty dva dny tady prožil a o čem bych se ještě měl zmínit. O tom, že Pákistánci jsou jinak milí a přátelští lidé, že se rádi baví a navštěvují místní zábavní park, kterému dominuje ruské kolo, nebo že je na každém kroku vidět to, kdo v zemi vládne. Artefakty v podobě raket středního doletu či starších typů stíhaček jsou skutečně výmluvné. Nejvíce na mne ale zapůsobili afghánští běženci z jednoho uprchlického tábora. Pod vládou totalitního Talibanu prý trpí, jejich děti umírají hlady, přesto je drtivá většina z nich ochotna zúčastnit se džihádu a bojovat proti nevěřícím za Usámu bin Ládina. ROBERT MIKOLÁŠ, Péšávár, Pákistán |