"Vděčnost není slabostí veřejnosti, a proto také musí člověk počítati s tím, že lidé mají k němu respekt, většinou strojený, jen potud, pokud má v ruce moc." Autor tohoto citátu z roku 1934, bankéř Jaroslav Preiss, je protagonistou dokumentárního snímku scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Ivana Stehlíka Zmizení bankéře Preisse. Jméno nejmocnějšího prvorepublikového finančníka bylo po jeho smrti v roce 1946 nadlouho vyslovováno jedním dechem s pojmy "žebračenka" a "Masarykova střelba do dělníků", stalo se symbolem zvrhlosti kapitalistického režimu. Poněkud stranou zůstávaly informace o tom, že ČR patřila k deseti nejvyspělejším státům světa, že koruna byla snad nejtvrdší světovou měnou, či že Preiss značnou část svých pohádkových příjmů investoval do umění a umělců... Hvězdná kariéra spoluautora československého hospodářského zázraku prakticky skončila současně s první republikou, předčasná smrt ho zřejmě ušetřila před dlouholetým vězením, byť jeho vina nebyla nikdy jednoznačně prokázána. Obraz zajímavé osobnosti i celé historické epochy dokreslují vzpomínky žijících pamětníků z Preissova nejbližšího okruhu i unikátní záběry z rodinného filmového archivu.

Úterý 30. 10. 2001 NOVA - 22.40 hodin

Je krátce po skončení občanské války známé jako Válka Severu proti Jihu, krajem putuje bezejmenný pistolník, který umí tasit a střílet rychleji než kdokoli jiný. Není to tak dlouho, co zastřelil syna bohatého rančera Reagera, a ten ho nyní i se svými muži pronásleduje. To ovšem pistolníkovi nebrání spojit se s bývalým vojákem Konfederace Dooleyem, který ví, kde hledat zlatý poklad - během války ho ukryla v pustině armáda Konfederace. Také Dooley má v patách pronásledovatele, vojáky Unie, kteří se snaží poklad získat pro sebe. A tak se dva uprchlíci spojí. Společně osvobodí Jacoba Colbyho, který má další část mapy, a získají tak nejen kompletní plán cesty, ale také další skupinu pronásledovatelů, tentokrát španělských vojáků. Pronásledování všechny zavede do malého mexického města terorizovaného vojáky a vedené laskavým knězem, který mimochodem velmi dobře ví o ukrytém zlatě.

Režie Gene Quintano. Hrají Emilio Esteveze, William Forsyth, Joaquim de Almeida, Jonathan Banks, Howie Long, Ed Lauter jakpo Jacob Colby, Lance Kinsey a další.

Středa 31. 10. 2001 ČT 1 - 20.45 hodin

Ten drak jednou spadne

Irena Kačírková se narodila 24. března 1925 v Praze. V roce 1948 úspěšně ukončila studia na herecké škole a režisér Jiří Krejčík ji obsadil, vedle jejího učitele Miloše Nedbala, do filmu Svědomí. Byla to její první velká filmová role. Kariéra se mohla slibně rozběhnout, ale snímek byl uveden až v roce 1949 - po únorovém převratu - a byl podroben tvrdé kritice z hlediska socialistické ideologie. Kačírková se za svou postavu klasické atraktivní "kapitalistické" ženy ve filmu neobjevila až do roku 1954. Nakonec ani není divu. Svým typem, původem, ale i povahou a chováním se do tehdejší produkce vůbec nehodila. I když se později objevila v mnohých filmových a televizních rolích, nikdy se již nestala vyloženou "hvězdou stříbrného plátna". Doba tomu nepřála. Poslední filmovou roli dostala v roce 1972. Film jí už nikdy nenabídl roli odpovídající jejím schopnostem. Přesto si ji diváci budou pamatovat ze Starců na chmelu, sci-fi Ikárie XB - 1, pohádky Byl jednou jeden král či z dlouho zakázané metaforické Bílé paní.

Režisérka Helena Třeštíková přichází s novým dokumentem Hitler, Stalin a já, který obdobně jako jeden z cyklů, na nichž dlouhodobě pracuje, je opět "ženským" příběhem. Tentokrát ovšem - což ostatně není poprvé - ve stínu proměn politických režimů. Režisérka již několikrát ve svých dokumentech zobrazila "velké" dějiny 20. století právě prostřednictvím "malých" životních osudů protagonistů svých filmů: například v dokumentech Sladké hořkosti Lídy Baarové, Sladké století, Vyloučeni z literatury či v eseji o mýtu Julia Fučíka - Lidé, mám vás rád.

Nový snímek vypráví o mimořádném osudu české židovky, stíhané krutostmi a dějinnými zvraty 20. století. Heda Blochová se narodila v židovské rodině spoluzakladatele známé pražské továrny Koh-i-noor. Provdala se za doktora práv Rudolfa Margolia. Brzy poté byli oba i s rodinou paní Margoliové odvezeni do ghetta v Lodži a posléze deportováni do Osvětimi. Později se ocitla v dalším táboře a v únoru 1945 se jí podařil útěk z pochodu smrti. Boj o přežití však pokračoval. Heda se necítila jistá ani v Praze, protože ji nikdo z bývalých "přátel" nechtěl ubytovat. Optimistická povaha a činorodost jí pomohly opět přežít. Její manžel prošel rovněž několika koncentračními tábory, po osvobození se však vrátil a se svou ženou se shledal. Ale dramatické osudy Hedy Margoliové tím neskončily... Ponižování, diskriminace i další životní peripetie ji po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 dovedly až k emigraci. Do České republiky se vrátila teprve po roce 1989. Helena Třeštíková, která je i autorkou scénáře, o Hedě Margoliové-Kovalyové říká: "Kdysi jsem o ní četla a byla jsem přesvědčená, že její osud patří k těm, které bych jako dokumentaristka chtěla zaznamenat. Ona má navíc schopnost své zážitky zprostředkovat, což mi nejprve potvrdila její autobiografická knížka a pak mnohá naše setkání. Dokáže vidět věci ve velkém celku i v detailech. Jak to život nese. To, co zažila, vrchovatě naplnilo moji ideu zaznamenání osudů ve 20. století."

Pátek 2. 11. 2001 PRIMA - 11.50 hodin

Malý hokejista Gordon Bombay nastřelil v rozhodující chvíli finálového utkání tyč a tento stresující okamžik v něm zůstává i v dospělosti. Stal se z něj nadějný advokát, ale zůstává stále nevybouřeným mladíkem: při řízení auta soustavně porušuje předpisy. Poslední prohřešek ho stojí řidičský průkaz a musí odpracovat 500 hodin veřejně prospěšných prací. Dostane se na chudé předměstí Minneapolisu, kde má trénovat nové hokejové mužstvo. Jeho členové si z něho dělají nejen legraci, ale neumějí ani bruslit...

Režie Stephen Herek. Hrají Emilio Estevez, J. Ackland, L. Smith, H. Klingová, J. Sommer a další.

Sobota 3. 11. 2001 ČT 1 - 9.05 hodin

Před časem zaujal v kinech i na televizních obrazovkách výpravný (pseudo)historický velkofilm Asterix a Obelix. Líčil válčení mezi starověkými Galy a Římany jako jedno souvislé veselé dobrodružství, plné rekovných i fantaskních činů. Pojetí postav i jejich příhod ovšem dávalo tušit, že předobrazem byl kreslený seriál, který začal časopisecky vycházet před dvaačtyřiceti lety (u nás později v Sedmičce pionýrů) - a záhy se dočkal samostatných knižních publikací. Čtenářská obliba brzy přilákala i filmaře. Pánové René Goscinny a Albert Uderzo - libretista a kreslíř, kteří stvořili jedny z nejpopulárnějších postaviček, se ujali i natáčení animovaných verzí; dvě dokonce sami režírovali. Ačkoli první z nich nazvaná Asterix a Galové vznikla již v roce 1967, k nám začal celý cyklus pronikat velice pozdě - a nejpozději ty snímky, které vznikaly nejdříve. Animovaných snímků vzniklo celkem sedm a většinu z nich Česká televize opět připomene: prvním z nich bude Asterix a velký boj, paradoxně uzavírající vysílanou sérii.

Jak již bylo naznačeno, příběhy statečných (ale někdy svou okázalou sebejistotou i směšných) galských hrdinů se odehrávají v antických dobách, kdy se Galii, rozkládající se přibližně na území dnešní Francie, snažilo podmanit římské impérium. Však také některé tituly už svými názvy upozorňují, že jsou začleněny i autentické osobnosti, třeba římský vojevůdce Caesar či egyptská královna Kleopatra. Galové vzdorují římské přesile nejen pevným odhodláním bránit se, ale pomáhají jim i neobyčejné šamanské praktiky. Především však potvrzují odvěkou moudrost, že důvtip v lecčems předčí hrubou sílu.

Jednotlivé příběhy si vypomáhají hojnými odkazy na němou grotesku (zvláště v bojových scénách, při pronásledování apod.), ve slovních hříčkách vycítíme i citace klasické literatury, mihnou se i připomínky slavných děl výtvarného umění. Autoři zdárně využívají i mírně bizarního vykreslení nejdůležitějších postav, svými vlastnostmi vzájemně odlišených a současně se doplňujících. Však si vychutnejme už jejich jména: Asterixe poznáme jako spíše drobného, ale rozvážného válečníka, silácký Obelix, jenž s oblibou nosí těžké menhiry, doplácívá na svou důvěřivost, druidský kněz Panoramix připravuje kouzelné nápoje, vlévající netušenou sílu do paží...

V 50. letech dosáhl v mnohém ustrnulý western pozoruhodné inovace: do jeho žánrového schématu začaly být vtěsnávány příběhy pozoruhodné psychologické hloubky, hrdinové řešili mravní dilemata. Pozornost se již nesoustředila jen na akci (ta se dokonce stávala jen nezbytným doplňkem), ale na lidskou psychiku, na niterná rozpoložení, v nichž se ocitají lidé vystaveni tíživým tlakům, rozvracejícím všechny dosavadní jistoty. K nejslavnějším dílům tohoto zaměření patří western V pravé poledne.

Už vážená osobnost režiséra Freda Zinnemanna (např. Odtud až na věčnost, Šakal) prozrazovala, že film se bude vymykat běžným schématům - však také se okamžitě vyrojily výklady, že příběh šerifa, kterého v nadcházejícím střetu s pomstychtivými desperády ponechají zbabělí spoluobčané na holičkách, odráží drtící bezmocnost ve vrcholícím období mccarthismu, zběsilém podezírání kdekoho z "neamerické činnosti" a sympatií ke komunismu. I když je pochybné, že by autoři (scénář napsal Carl Foreman) chtěli vést právě takovouto paralelu, vytvořili působivé, k podobenství se vzpínající drama člověka, jenž bolestně zvažuje, zda by raději neměl volit útěk než nejistou konfrontaci s přesilou. Šerif Will Kane (v oduševnělém, výrazově tlumeném ztvárnění Garyho Coopera), byť již téměř na odchodu z městečka, nakonec dospívá k rozhodnutí, že zlu je nutné čelit, i kdyby tím měl ohrozit své plány - původně se chtěl po boku půvabné novomanželky (tu si zahrála budoucí monacká kněžna Grace Kellyová) věnovat pokojnému farmaření.

Zinnemann natočil dramaticky sevřený příběh, dokonce dodržující aristotelovské pravidlo jednoty místa, děje i času: odehrává se skutečně v rozpětí pouhé půldruhé hodiny, jejíž plynutí akcentují i průběžné záběry na ciferník. Sluncem zalitá scenerie zpola vylidněného prostředí, střídmé dialogy, mistrná modelace poznenáhlu narůstajícího napětí, šerifovo zdánlivě donkichotské počínání, jež mu marně vymlouvají i jeho nejbližší, působivá hudba Dimitri Tiomkina (včetně legendární melodie Buď pořád se mnou) - to vše připravilo mimořádný zážitek, který nenaruší ani umělé zbarvení původně černobílého, po výtvarné stránce pečlivě komponovaného filmu.