číslo 44/2001
vychází 22. října

Tipy ČRo

Náš pravidelný sobotní čas Hudební galerie je určen cyklickým provedením různých skladeb anebo nahrávek určitých interpretů. Čas od času dojde i na symfonie. Jejich cykly bývají obzvláště zajímavé, neboť nejednou jsou zajímavým obrazem růstu určitého skladatele - vzpomeňme na Mozarta, Beethovena, ale i našeho Dvořáka. Jiní autoři komponovali symfonie ve svém zralém věku a mnohdy je možno je v celém jejich cyklu považovat za určitá završení jejich tvorby - zde je příkladem Brahms či náš Martinů. Vídeňský raný romantik Franz Schubert patří spíše do té první skupiny. První symfonii, která náš cyklus otevírá, napsal ještě jako šestnáctiletý chlapec, závěrečná symfonie C dur zvaná Velká (číslování je i přes dlouhodobé pokusy o definitivní pořadí stále poněkud nejasné) vznikla na samém konci Schubertova života a např. Robert Schumann ji považoval za největší zážitek po Beethovenovi. První symfonie už svědčí o velkém mistrovství mladého studentíka konviktu. Na konci její partitury čteme: "Finis et Fine". To neznamenalo dokončení díla, ale také rozhodnutí ukončit doposud velmi neúspěšná studia, která ho měla připravit na dráhu úředníka. Jeho hudební nadání (písemně posouzené i Salierim) se tam setkalo s pramalým pochopením. Verdikt k vyloučení ze studií dokonce dával sám císař pán a stálo v něm: "Nepotřebujeme genie, ale potřebujeme poddané!" Schubert nečekal na vlastní nepříjemný akt a uzavřel svá studia způsobem velmi nestandartním, pro budoucnost ovšem skvělým - touto vynikající První symfonií.

(bví)