Když mě Gabriel Gössel zavedl do svého bytu v malostranském Domě U zlatého lva, z jehož oken se můžete bavit s chodci jdoucími po Karlově mostě, přiznám se, že jsem na své předsevzetí představit čtenářům autora obou edičních počinů na chvíli pozapomněl a jen jsem zíral. Nikoli ovšem na krásný výhled na Kampu, ale na desítky starých fonografů a gramofonů, na jejich mahagonové skříňky, mosazné kličky, černé a zelené talíře a válečky a hlavně na blýskavé trouby nejrůznějších velikostí a nejroztodivnějších tvarů. Říká se jim ozvučnice a mně se nejvíc líbila jedna velká skleněná, kterou svůj fonograf značky Le Cocque - Kohout - vybavila v roce 1905 firma Pathé.

To je ale krása! Kdy jste se shromažďováním těchhle pohádkových mašinek začal a jak byste svou sbírku laikovi charakterizoval?
Ke sbírání gramofonů mě přivedly staré desky. Chtěl jsem slyšet jejich autentický zvuk. Od desek a gramofonů to už pak byl jen krůček k válečkům a fonografům. Začal jsem je sbírat někdy v sedmdesátých letech. Tehdy se získávaly snadněji než teď, kdy jsou otevřeny hranice. Původně jsem se snažil sbírat vše, co bylo dostupné. Brzy jsem ale zjistil, že dnes už není možné vytvořit kompletní soubor přístrojů jednotlivých firem - tedy pokud byste zrovna nezdědil některou z jejich nejstarších a nejrozsáhlejších sbírek, které ve světě existují -, a proto jsem změnil strategii: snažím se mít reprezentativní kousky od každého výrobce a z každého období.

Všechno tedy začalo starými gramofonovými deskami. Jak a proč jste se ke svému koníčku dostal?
Jsem ročník 43 a jako mnozí z mé generace jsem v šedesátých letech miloval písničky Boba Dylana, Semaforu, Osvobozeného divadla... Tehdy jsem začal sbírat desky s písničkami V + W. A také časopisy z dvacátých a třicátých let. Hledal jsem je po antikvariátech a fascinovaly mě - jako třeba Hvězda či mondénní Měsíc - stylem, který z nich vyzařoval a kterému se dnes říká art deco. Fotografie interiérů, móda, reklamy, dobová mluva s obraty jako třeba "račte si povšimnout"... Zlatá doba první republiky získala pro mě ještě víc třpytu ve vakuu sedmdesátých let. Její atmosféra vzlínala i z dobové populární hudby. Zpočátku jsem sbíral její nahrávky bez nějakého zvláštního výběru - originální černošský jazz stejně jako foxtroty hrané dechovkami. Zvolna jsem se ale více zaměřoval na český populár a někdy po roce devadesát, kdy ceny starých gramodesek výrazně stouply a lidé si jich začali víc považovat, jsem se zřetelně specializoval na český repertoár a na historii zdejšího zvukového průmyslu - začal jsem zjišťovat, kdo, kdy a proč zrovna u té či oné firmy nahrával.

Rozhlédnu-li se po vašem bytě - s tisíci gramodesek, desítkami vzácných přístrojů a stovkami malebných krabiček na jehly, připadám si jako v muzeu. To vše má nesmírnou cenu a jistě vás to muselo stát spoustu peněz.
Svůj první gramofon s troubou jsem koupil za tři a půl tisíce, což bylo tehdy - v sedmdesátých letech - opravdu dost peněz. Dnes ale už takřka nic nekupuji. Jednak proto, že se ceny těchto věcí vyšplhaly do neúnosných výšek, a pak - všechno se fixluje. Na burzách, které se u nás konají, vás téměř všichni prodávající přesvědčují, že jejich zboží je "origoš". Vy si ho koupíte a zjistíte, že je to replika. Existuje velký rozdíl mezi tím, jak se postupuje u nás a venku. Jezdím pravidelně na setkání sběratelů do Německa a ti, když něco prodávají, mají vždy přesně uvedeno, jde-li o originál, kopii nebo restaurovaný přístroj se součástkami vyrobenými v současnosti. Sběratelé se tam všichni navzájem znají, respektují se a jsou vůči sobě solidní. Kdo není, tak dřív nebo později skončí.

Je vaše sběratelství ještě hobby, nebo už profese?
Ze svých sbírek zásadně nic neprodávám. Pouze je měním. Zdrojem příjmů jsou pro mě leda v tom, že díky nim mohu mít v rozhlase pravidelný pořad a psát pro váš týdeník. Ale z toho bych se neuživil. Živí mě překlady - technické literatury a trochu i beletrie.

Z jakého jazyka?
Z angličtiny a němčiny.

Jaké beletristické tituly jste přeložil?
Například některé prózy Stephena Kinga, Srdce je osamělý lovec od Carson McCullersové, Orwellovu Farmu zvířat nebo jeho Hold Katalánsku...

Takže lze říci, že angličtina je váš další koníček?
Snad ano. Vždy jsem záviděl každému, kdo znal dobře anglicky. Ale přesto, že mám z tohoto jazyka státnici, dodnes mi činí potíže leckteré sportovní zprávy a titulky v anglickém tisku - podobně jako v češtině mají svébytnou frazeologii a idiomy a člověku, který - podobně jako já - není s tamějším prostředím v pravidelném kontaktu, činí problémy. V Anglii jsem byl poprvé a naposled v osmašedesátém. Tehdy jsem také začal překládat Farmu zvířat. Je to vlastně pohádka s jazykem nepříliš složitým a já si na ní tříbil svou angličtinu. Když jsem Orwella přeložil, vyzdobil jsem ho obrázky z čínského maoistického kalendáře a vydal jako samizdat.

Mohl bych ho vidět?
Bohužel ne, sebralo mi ho StB - v souvislosti s Chartou. Ale to odbočujeme od tématu.

Naším tématem není Fonogram, ale vy - jeho autor. A to, že jste se podílel na činnosti disentu, by posluchače a čtenáře Fonogramu mohlo zajímat.
"Podílet se na činnosti disentu" - to je hodně nadnesená formulace. Ve skutečnosti jsem se s Janem Lopatkou, Andrejem Stankovičem a dalšími lidmi podílel pouze na vydávání samizdatové edice Expedice. Měl jsem na starosti vazbu jejích knih. Vyplývalo to z toho, že jsem byl tenkrát zaměstnán v papírně. Trošku víc se o tom budou moci dozvědět diváci České televize v jejím připravovaném několikadílném cyklu Dějiny samizdatu, na kterém spolupracuji.

Jaká je vaše původní profese?
Mám maturitu na papírenské průmyslovce a v devětašedesátém jsem začal dálkově studovat Vysokou školu chemicko-technologickou. Tehdy jsem měl ještě především ambice profesní. Pak ale přišla normalizace, práce na směny, rozvod... Navíc se vyskytly ony zmíněné problémy se Státní bezpečností a papírenský závod, ve kterém jsem pracoval, mi přestal poskytovat studijní volna, takže jsem školu nedokončil. Do počátku osmdesátých let jsem pracoval jako technik. Od té doby jsem na volné noze a překládám. Pravda ovšem je, že i když se sběratelstvím neživím, vidím v něm svou seberealizaci a věnuji mu dost času. Musím ocenit svou paní, která mi to - někdy s mírným pobavením - toleruje a občas mě i zdravě koriguje.

Kolik lidí u nás a ve světě se zabývá sběratelstvím a historií zvukového záznamu tak intenzivně jako vy?
To lze těžko odhadnout. Z našich sběratelů znám ty, kteří se scházejí v kroužku příznivců starých zvukových záznamů Retroklub v Národním technickém muzeu. Není jich víc než dvacet a ne všichni jsou aktivní. Většinou už mají svou zkompletovanou sbírku a po ničem dalším se příliš nepídí. Vy ostatně víte, že do rubriky Fonogram, kterou redigujete, mělo původně přispívat více členů Retroklubu - každý za tu oblast, v níž se nejlépe vyzná. Když jsem však od nich chtěl vybrat příspěvky, žádné jsem nedostal, a tak rubrika zůstala na mně. Díky Fonogramu a další osvětě se nám ale už podařilo získat několik mladých sběratelů mezi dvaceti a třiceti lety, takže úbytě tomuto hobby u nás zřejmě nehrozí.

A ve světě?
Tam je sběratelství starých desek a zvukových přístrojů rozšířeno hodně. V Německu působí hned několik klubů a sběratelé se specializují - někdo sbírá jenom operní nahrávky, jiný jen jazz. Největší zájem je tam o berlínské kabarety dvacátých let. Díky tomu, že pár nahrávek z nich mám, mohu je vyměňovat za nahrávky české. Teď například chystám pro stanici ČRo 2 - Praha cyklus o R. A. Dvorském a potřebuji k němu desky, které točil v Německu. V časopise, který tamější diskofilové vydávají, jsem proto zveřejnil inzerát, kde za nahrávky R. A. Dvorského na etiketě Kalliope nabízím německé jazzové desky nebo krabičky na jehly. Tímhle způsobem profiluji svou sbírku.

Amatérští divadelníci mají své festivaly, filmaři své přehlídky. Existuje něco podobného pro diskofily?
Ano, jsou to ta pravidelná setkání sběratelů v Německu, o kterých jsem se už zmínil. Na jaře bývají okolo Velikonoc a na podzim o dušičkách. Probíhají v krásném městečku Rüdesheim am Rhein obklopeném vinicemi. Organizuje je místní majitel soukromého muzea hudebních nástrojů, hracích strojů a strojků. Sjíždějí se tam sběratelé z celé Evropy i Ameriky - nakupovat, prodávat, měnit a povídat si. Dají se tam navázat četné kontakty, ale vesměs se tam už všichni dobře známe.

Cestujete hodně po světě?
Hned, jakmile to šlo, jsem se jel podívat do Ameriky, k Velkému kaňonu. O své cestě na Havajské ostrovy jsem se zmínil i v jednom z Fonogramů, protože jsem tam náhodou potkal legendárního, dnes už třiadevadesátiletého hudebníka Tau Moe, který se svou ženou, zpěvačkou Rose Moe, vystupoval v letech 1936-1938 v pražském hotelu Juliš... Navštívil jsem tam také jednoho sběratele, který se specializuje na veškeré nahrávky písně Lily Marlén a kterému jsem před tím v Praze věnoval ranou českou nahrávku s Lily Hodáčovou... Zpočátku devadesátých let jsem cestoval dost, jenže jak člověk stárne, tak pohodlní. Teď mám navíc maminku v léčebně dlouhodobě nemocných a jezdím ji každý den navštěvovat, takže tenhle rok jsem nebyl nikde. Sběratelé ze světa ale občas jezdí i sem, takže se potkáváme.

Předpokládám, že se na vás neobracejí pouze vaši kolegové diskofilové, ale třeba také hudební historici, hudebníci a podobně...
Soustavněji jsem spolupracoval vlastně jen s Ondřejem Havelkou, který má podobnou slabost pro prvorepublikový populár jako já a který ostatně obohacuje mou knihu svou předmluvou. Hudebníci se ale jinak na mě obracejí jen ojediněle. Teď třeba Státní opera - mapuje historii Neues deutsches Theater, který v jeho budově působil, a chce vydat CD s jeho interprety. K tomu jsem jí půjčil několik desek. Jedné gramofonové firmě jsem zase poskytl své nahrávky kvarteta Ševčík?Lhotský pořízené v carském Rusku roku 1913, kdy ještě kvarteto hrálo v původní sestavě. Obracejí se na mě i soukromníci. Jeden starý pán mi nedávno zavolal, že po pětašedesáti letech od maturity pořádají abiturientský večírek, a protože všichni pracovali u firmy Nehera, jestli náhodou nemám její reklamní desku. Tak jsem jim ji natočil na CD.

Přepisy na CD, které z Fonogramu v Radioservisu vydáváte, jste také dělal sám?
Ne, to ne. Tak kvalitní počítačový program a drahou techniku, kterou profesionální přepisy ze starých desek vyžadují, zase nemám. To zajišťovala firma R-A-P. Tam mají speciálně postavený gramofon s hroty, z nichž jeden stojí okolo dvou tisíc korun. Na něm provádějí přepis, zvukový záznam pak převedou do digitální podoby a čistí ho od šumů a praskání. Někdy se jim jednu tříminutovou skladbu povede vyčistit za hodinu, jindy za tři dny - záleží na tom, jestli na to mohou použít počítačový program, anebo to musí dělat ručně - sledováním a vyrovnáváním křivek na monitoru počítače.

Jak jste koncipoval knižní podobu svého Fonogramu?
Knihu jsem rozdělil do tří částí. První se věnuje obecné historii zvukového záznamu a jsou zde zmíněni ti, kteří stáli u jeho počátku - kromě Edisona, vynálezce fonografu, a vynálezce gramofonu Berlinera také první lovci zvuku a výrobci záznamové techniky. Do druhé části - nazvané Jakpak bylo u nás doma - jsem zařadil asi třicet tematických oblastí mapujících, jaká hudba se tehdy nahrávala a také jaké osobnosti natáčely na desky - počínaje Franzem Josefem a konče Emilem Háchou. Třetí část tvoří třiatřicet malých medailonů skladatelů a interpretů; například Dvorského, Hašlera, Poupěte, Muffa, Skupy, Zieglerové...

Kdybyste měl stručně říct, komu je kniha určena -
Všem, kdo se zajímají o muziku, která vznikala do roku 1940.

Musel jste některé oblasti kvůli jejímu rozsahu opomenout?
Na dvě stě čtyřicet stránek, byť většího formátu, ale plných obrazové dokumentace, rozhodně nesměstnáte vše, co by za to stálo... Vyloučil jsem především témata, která už byla nějakým způsobem zmapována - například Karel Vlach či Inka Zemánková. Po určitém rozvažování jsem se také vzdal povídání o českých komicích, materiálů o filmových melodiích či srovnání hudby a písní Osvobozeného divadla před nástupem a po nástupu Jaroslava Ježka... To vše a leccos dalšího si nechávám v záloze. Co kdyby čtenáři projevili o knihu takový zájem, že by se dalo uvažovat o jejím pokračování?

BRONISLAV PRAŽAN