Ačkoliv Škampovo kvarteto koncertovalo za dvanáct let své existence na desítkách významných pódií světa, získalo řadu prestižních ocenění (jmenujme alespoň první cenu v Mezinárodní soutěži komorní hudby v holandském Heerlenu či Cenu Královské filharmonické společnosti v Londýně) a vydalo řadu CD s kvartetní tvorbou světových i českých klasiků, Janáček se dosud na jejich nosičích neobjevil. Možná paradoxně také proto, že učitel a rádce Škampovců, člen Smetanova kvarteta Milan Škampa, po němž zvolili i jméno, je celoživotním janáčkovským badatelem a hledačem co nejautentičtější, tedy nejpůsobivější interpretace obou kvartet. (V jeho revizi byl v r. 1975 edičně vydán 1. kvartet a o čtyři roky později slavné Listy důvěrné.) Právě Škampova revize se stala základem současné interpretace obou pozdních Janáčkových děl. První kvartet vznikl "z podnětu Kreutzerovy sonáty L. N. Tolstého" a je vystavěn podle schématu klasického dramatu: expozice, peripetie, krize a katastrofa; hned v první větě se "po janáčkovsku" hlásí k odkazu moravské lidové písně "Ach, měl jsem já milenku". Tento motiv je základem většiny hudebních myšlenek díla. Obdobně jako První kvartet je inspirován a veden milostným citem, také slavné Listy důvěrné jsou dramatem lásky. Přesněji osobním vyznáním horoucího citu a jeho blahodárného vlivu na duši umělce. Škampovci se chopili obou interpretačně náročných děl s temperamentem a vášnivostí, které jsou obsaženy v Janáčkově hudbě, zároveň je však umocnili vlastním pojetím, přístupem současné hudební generace. CD dokládá znamenitou technickou připravenost mladých umělců na úkol, který si zvolili, ale i jejich osobní zaujetí pro Janáčkova témata. I když je interpretují po svém. Či právě proto.

Velmi zajímavé srovnání přináší album nejlepších českých duetů za posledních čtyřicet let: Zagorová a Rezek, Vondráčková a Korn, Rottrová a Bobek, Rolincová a Gott, Pilarová a Matuška, Molavcová a Suchý, Simonová a Chladil... Přináší srovnání a také zklamání. Některé písně zestárly k neposlouchatelnosti (slavné Knoflíky lásky se už zutrhaly), u jiných se člověk až diví, že natolik inteligentní zpěváci a autoři jako Filipová a Zich byli schopni takových zvěrstev (Honem, honem). Další jsou stále skvělé (Ta pusa je tvá či nesmrtelné Zvonky štěstí). Pro slovo duety je ovšem synonymem nuda, takže většina písní je kompromisně ospalá. A nakonec stejně vítězí šedesátá léta - vrcholem výběru je semaforský Motýl a Ó baby baby Marty Kubišové s Helenou Vondráčkovou.