číslo 45/2001
vychází 29. října
Názory, komentáře
Rozhodnutí premiéra "konečně" zničit
týdeník Respekt vyvolalo nejprve překvapení. Následovala série komentářů
skeptických, ale ještě věcných. Poté obecná nelibost vyústila v ironii a diskusi,
do jaké míry má šéfredaktor Respektu Petr Holub pravdu. Pokud Miloš Zeman skutečně
hodlá ztrestat nepohodlné periodikum, důsledkem soudní procedury může být pouze
blamáž, anebo skandál. Výrok o "korupčním chování ministrů nejmladším
Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče" sice má povahu nešťastné
paušalizace, ale kritizovaní politici se zřejmě odhodlali k nepřiměřené obraně.
Místo solidarity s obětmi neférového nařčení je v médiích potkává přirovnání
k potrefeným husám a otevřený posměch. Objevil se i sarkastický komentář, který
jim upírá nárok na ochranu cti s odůvodněním, že žádnou nemají už od podpisu
opoziční smlouvy. Po tom všem si najednou ministři uvědomili, že s žalobou o 10
miliónů souvisí správní poplatek 400 tisíc korun. Tak uplaceni, aby mohli obětovat
zmíněnou částku, zjevně nejsou. To je samozřejmě dobře a zaslouží za to omluvu.
Třiapadesát senátorů ze 77 přítomných zvedlo
minulou středu ruku pro poměrně rozsáhlou novelu ústavy, kterou sami připravili v
horní komoře parlamentu. Přestože zvláštní senátní komise analyzovala spolu s
odborníky nedostatky ústavy a připravovala její revizi několik let, podle
místopředsedy Senátu Jana Rumla (US) na její schválení Poslaneckou sněmovnou
"šance téměř nejsou". Senátor a zároveň vicepremiér Pavel Rychetský
(ČSSD) vytýká svým kolegům v horní komoře, že na revizi ústavy nespolupracovali
se sněmovnou, poněvadž si "prostě senátoři chtěli přisvojit za novelu
zásluhy. A to je politicky nemoudrý krok". Vysvětlení senátorky Dagmar
Lastovecké (ODS), že předkládaná novela ústavy nebyla politicky motivovaná, a proto
jsme "nepovažovali za nezbytné vést předem jednání s politickými kluby",
uspokojí možná politikou nedotčené katedrové právníky, ale v parlamentním
prostředí se mu každý zasměje. Ostatně Lastovecké kolega v senátorském klubu ODS,
takto jeho předseda Mirek Topolánek, který hlasoval proti novele ústavy, označil
práci na novele rovnou za "trochu marnou", protože půl roku před volbami
takováhle revize ústavy sněmovnou prostě neprojde. Velmi pravděpodobně má a měl by
při současném složení dolní komory pravdu, i kdyby do voleb zbývaly ještě tři
roky. Poslanecká sněmovna si střeží své nadřazené postavení vůči Senátu, jež
podle dosavadního znění ústavy má a o které by ji chtěli nyní senátoři
částečně připravit. Určitou roli může hrát i ta okolnost, že smluvněopoziční
většina sněmovny loni na jaře schválila do té míry jednostranný návrh novely
ústavy, že i tehdejší předsedkyně Senátu Libuše Benešová (ODS) počítala s jeho
značným doplněním v horní komoře, netušíc ovšem, že po volbách a obměně
třetiny senátorů skončí tento "pozdrav sněmovny" v senátním koši.
Věnujme se ale chvilku některým změnám ústavy, jak je minulý týden odhlasoval Senát. Bez debaty nápadná je na nich snaha zvýšit váhu a pravomoci horní komory parlamentu. Tak například s jejím souhlasem by napříště prezident jmenoval Bankovní radu centrální banky a soudce Ústavního soudu, nejen sněmovna, nýbrž i Senát by musel znovu hlasovat o zákonu, který vetoval prezident, pokud by předlohu zákona zamítly dvě třetiny senátorů, mohly by je přehlasovat minimálně tři pětiny poslanců a nikoli (jako dosud) jejich prostá většina, návrh zákona by bylo oprávněno podat mezi jiným pět senátorů (dnes Senát, čili jeho nadpoloviční většina). Předseda Senátu by také přebíral kompetence prezidenta v případě, že by tato funkce byla neobsazena. Mimochodem, senátní novela přistřihuje hlavě státu křídla i jinak. Předsedu NKÚ by napříště prezident jmenoval na návrh Poslanecké sněmovny a trestní stíhání by mohl zastavit nebo nařídit, aby se nezahajovalo, jen se spolupodpisem předsedy vlády, přičemž v obou těchto kompetencích dosud rozhodoval autonomně. Omezení pravomocí prezidentových měla za lubem i opozičněsmluvní část sněmovny, avšak pochopitelně nikoli ve prospěch Senátu. Čemu už drtivá většina poslanců vysloveně nefandila, to bylo výrazné omezení imunity, kterou senátní novela ústavy rovněž přináší a přiznává ji jen na dobu trvání mandátu. Navíc zavádí zásadu, že poslanec či senátor, odsouzený k nepodmíněnému trestu za úmyslný trestný čin, mandát automaticky ztrácí. Kdyby existovala dobrá vůli vylepšit ústavu, která se v roce 1992 rodila narychlo a obsahuje mezery a nevyváženosti, jež namnoze ani její tvůrci nedovedou zpětně zdůvodnit, pak by senátní předloha mohla posloužit alespoň za základ seriózní parlamentní diskuse. Ta ale nejspíše nenastane, neboť i mužové vzdělaní a vědoucí nasadili sobě ideologické brýle. Tak třeba jistý poslanec a ústavní právník napsal minulý týden zhruba toto: Senát, který si vymyslela pravice a jenž se ČSSD v roce 1994 nepodařilo zrušit, volilo v roce 1996 jen asi 30 procent převážně pravicově orientovaných občanů v porovnání se 70 procenty, kteří volívají Poslaneckou sněmovnu. V roce 1992 pravicová většina sněmovny nepříznivě ovlivnila složení Ústavního soudu a v roce 2003 by se prý tato situace mohla zopakovat. Protože se ani v budoucnu levici asi nepodaří změnit poměr sil v Senátu, dle dotyčné autority se nabízí otázka, zda daný stav přispívá ke stabilitě ústavněpolitického systému a jeho institucí. Odborník by považoval za normální, aby se změny ústavy rodily z iniciativy parlamentních stran za podmínky, že by poslanci a senátoři s touž stranickou legitimací sledovali tutéž linii. Ach, kdeže ty předloňské sněhy jsou! Za první republiky byl způsob volby sněmovny a Senátu do té míry podobný a "bianco reverzy" zaručovaly pochodování poslanců i senátorů podle téže partajní maršrůty tak dokonale, že Senát byl vskutku zbytečný. Když už jej máme a z daní si jej platíme, nebylo by lépe, aby byl efektivně pracující parlamentní komorou a nejen trpěným přívěskem sněmovny?