Jiří Suchý nikdy nepatřil k dobře prodejným bavičům trvale zabydleným na televizní obrazovce. V letech normalizačního úhoru mělo Suchého utajení divákům svou zvrácenou logiku. Méně pochopitelné je, že se televize ani ve svobodných devadesátých letech nepokusila nalézt způsob, jakým zúročit talent a zkušenosti této výjimečné osobnosti. S výjimkou popřevratové série dobově aktuálních Večírků nejen pro zvané a několika málo adoptovaných počinů (např. Planeta s tiše fialkovou září) objevuje se Jiří Suchý dodnes na obrazovce spíš náhodně a s nepříliš přesvědčivými výsledky. Bezradnost a rozpaky jako by poznamenaly i nedávnou "televizní oslavu" sedmdesátých narozenin Jiřího Suchého.

Přesně v duchu stávajícího krátkozrakého plenění archivů se úkolu zhostila Česká televize. V rámci odpoledního cyklu Ze zlatého fondu znovu uvedla poslední zářijovou sobotu Dobře placenou procházku. Jazzová opera, která jako jedna z mála klasických děl dvojice Suchý & Šlitr přežila zrůdnou mazací mánii normalizačních slouhů, si reprízu bezpochyby zaslouží. Od instituce veřejné služby by však divák měl při podobné příležitosti právem očekávat víc.

Větší dávku odvahy a nápaditosti než ČT sliboval tentokrát narozeninový příspěvek TV Prima. V rámci zavedených setkání s legendárními osobnostmi českého divadla odvysílala předminulou sobotu večer záznam Benefice Jiřího Suchého. Podobně jako dříve Jiřímu Sovákovi, Miroslavu Horníčkovi či Stelle Zázvorkové zorganizovala Prima Jiřímu Suchému benefiční defilé partnerů z různých etap jeho divadelní působnosti. Podobně silná sestava skutečných osobností - od Miroslava Horníčka přes Evu Pilarovou, Ivana Vyskočila až po Jitku Molavcovou - slibovala výjimečný zážitek. "Abiturientský večírek" probíhající podle překvapivě nenápaditého scénáře (Václav Glazar a Simona Hradilová) a za chaotického režijního vedení (Jaroslav Hykl) však zůstal očekávání, i zasloužené pověsti jubilanta, dlužen příliš mnoho.

Televizní obrazovka si s Jiřím Suchým neví rady.