Když se vás zeptám, jestli víte, jak vypadají Hradčany, předpokládám, že mi odpovíte něco ve smyslu, že to přece ví každej malej Jarda. Ale kdybych vás vzápětí požádal, abyste ty Hradčany nakreslili, tak to už bude jiná. Myslím, že by to dělalo problémy nejen malému, nýbrž i nejednomu velkému Jardovi. Já bych rozhodně nedokázal z hlavy načrtnout ani siluetu Hradčan - tedy se správným počtem věží, natož s odstupňováním jejich výšek. Dobrá, řekněme, že jsem předestřel úkol poměrně nesnadný. A tak navazuji cvičným zadáním číslo dvě: víte, jak vypadá trakař? Jistě ano, ale připojuji stejný dodatek jako před chvílí: uměli byste ten trakař přesně nakreslit?

Zrádnost lidské paměti byla nejednou potvrzena i při sestavování takzvaného skládaného portrétu pachatele. Přístroj, který se k tomu používá, je dostatečně známý z televizních detektivek. Svědek má určit, zda spatřený neznámý pachatel měl takové nebo onaké vousy, jaký měl tvar obličeje, jaké vlasy a tak dále. Jen málokdy se však výsledně sestavený portrét podobá skutečnosti. V této souvislosti si nemohu odpustit odbočku: slyšel jsem, že na sklonku šedesátých let minulého století si prý pořídila tehdejší pražská policie první takovýto portrétový přístroj. V rámci tehdejšího obligátního šetření valutami k němu bylo možno zakoupit z USA jenom jeden "vzhledový" program. Byl pořízen ten nejlevnější, a po jeho dovozu se pak v Praze údajně ukázalo, že je to program jenom na sestavování černošských tváří...
Naše nejistoty při snahách o vyjádření vzhledu toho a toho člověka, stavby, předmětu či krajiny lze brát jako určitou privátní záležitost. Ale představte si, jak obtížné to musí pro ilustrátory, jimž jde o profesionální čest! Jak nakreslit mlýnek na mák? Jak zpodobnit současnou hasičskou přilbu? Nebo třeba tradiční hodiny s píchačkami známé z tolika vrátnic. V jaké poloze jsou nohy koně tvořícího součást pražské sochy svatého Václava na Václaváku?

Lehké není ani nakreslení podoby současné televizní kamery. Případně horolezce uchyceného na laně. Nebo rozhodnout, jestli při zpodobnění klasického vězeňského munduru zvolit pruhy svislé, či podélné. A zkuste z hlavy nakreslit vzorování fotbalového míče! Leckdo si možná myslí, že uvedené náměty nejsou pro nakreslení žádným oříškem. Kdyby však přišlo na lámání chleba (respektive na louskání oříšků), pravda by se ukázala. Na vlastní kůži jsem se o tom přesvědčil nejednou: klamná iluze, že jsem Všeználek, se rázem proměnila ve fakt, že jsem Neználek. Smekám klobouk před výtvarníky, protože dokáží většinu těch předmětů opravdu zpodobnit zpaměti. Tak například ilustrátor Karel Franta tvrdí, že sice ve chvíli, kdy má uvést své rodné číslo, plete si je s tím telefonním, ale vzhled různých předmětů se mu většinou vybaví spolehlivě.

Podobně je na tom i karikaturista Vladimír Renčín. Ovšemže i on podobně jako jiní kreslíři si občas pomáhá také nalistováním předloh v encyklopediích. Případně si lze pomoci i taktickými úhyby, jak tomu bylo v Renčínově případě při práci na dětském televizním seriálu o Zvířátkách pana Krbce. Prozradil mi s úsměvem, že když nevěděl přesně, jak má některé zvíře zakončené nohy, tak si pomáhal tím, že ty nohy ukryl do trávy.

Encyklopedie ani úhybné triky nemusí pomoci vždycky. A tak se někdy stává, že ilustrátor se musí občas vydat do reality. Zažil jsem to přímo zblízka, kdy moje žena Magda, která ilustruje naše společné knížky a každotýdenně také publikuje své kresby časopisecky, potřebovala nakreslit klasický železniční semafor.

Samozřejmě že jej viděla spoustukrát. Ale... Nakreslení detailů včetně přesné barevnosti nemůže být pouze věcí odhadu. A tak jsme se probírali doma různými publikacemi, jenže nikde jsme nic přesvědčivého nenašli. Ba ani v knížce o Divadle Semafor. Nakonec jsme se rozhodli, že se vydáme z bytu, usedneme do auta a zajedeme na nejbližší nádraží.

Takové řešení se však nepoštěstí vždycky. Někdy se nepovede najít patřičnou předlohu ani v literatuře, ani na internetu, ani v reálnu. Navíc jsou známy i případy, kdy dokonce i pohled na vlastní oči může být zpochybnitelný. Výstižně to dokládá historka, která je uvedena v jedné z knih publicisty Pavla Landy. Jde o názorný příklad toho, jak relativní může být lidská jistota v tom, jak co vypadá. Posuďte sami.

Dva Angličané jedou ve vlaku. Jeden z nich se podívá z kupé ven, kde jsou na pastvě ovce, a prohlásí: "Podívejte, sire, tamty ovce byly právě ostříhány..." Stařičký lord také pohlédne z okna vagonu a tiše poznamená: "Ano, z téhle strany jistě."

Pátrání po tom, jak co vypadá, může někdy vést k výsledkům opravdu překvapivým. Platí to i v souvislosti s otázkou, která byla už naznačena úvodem: v jaké poloze jsou symbolické trestanecké pruhy na munduru vězňů? Jsou podélné, nebo příčné? Budete-li pátrat svědomitě v různých pramenech, tak výsledně objevíte, že ty trestanecké pruhy mohou být stejně tak svislé jako příčné.

Když je možno opřít se o prameny, i když někdy nesourodé, je to pořád ještě dobré. Zdá se, že nejméně spolehlivá je vlastní hlava. Svědčí o tom například potíže většiny z nás, kdybychom si měli vzpomenout přesně na portréty lidí na jednotlivých našich bankovkách. Jen málokdo je dokáže zpaměti vyjmenovat všechny správně.

V tomto smyslu byl roztomilý výsledek soutěže v jednom televizním pořadu pro děti, ve kterém jim byla položena otázka, kdo je zpodobněn na padesátikoruně. Jako první se přihlásil chlapec, který prohlásil, že Anežka Česká. Pak následovala další otázka: Kdo je zpodobněn na stokoruně? Jedna školačka se zřejmě chytla předchozí slyšené odpovědi a v domnění, že na to jde fikaně, odpověděla, že na stokoruně jsou dvě Anežky České!

Vím, že je to k smíchu. Jak by ne, když na stokoruně je přece ve skutečnosti portrét...