Je to tak i tak. Tou deskou jsem samozřejmě udělal radost sám sobě, ale byl bych rád, kdyby přinesla radost i druhým. Já jsem takovou nahrávku chtěl už dávno udělat a teď už vlastně nic víc nečekám.

Začnete se ohlížet?
Kdepak! Určitě nezačnu uvažovat nad tím, co jsem vytvořil a co jsem vytvořit měl. Chci nadále pracovat. A to pro rodinu i jako pěvec.

Necháváte se slyšet, že rodinné zázemí je pro vás důležité. Jdou vaše dvě dcery ve vašich uměleckých stopách?
Co se týče hudby, tak ne. Ale těší mě, že vážnou hudbu, a to i operu, milují. Těší mě, že od malička sledovaly moje operní i koncertní vystoupení. S manželkou jsme je často brali do zahraničí, takže měly možnost vidět umělecký život i z jiného úhlu, než je pohled publika. Těší mě i to, že rozumějí mému náročnému uměleckému životu.

Nebylo vám líto, že se umění samy nevěnují?
Zpočátku mi to bylo líto. Ony ale mají své představy o životě a já jsem je nikdy do ničeho nenutil. Zpívají ale pěkně!

Co dělají?
Starší dcera se věnuje managementu v naší nadaci Harmony, ale to je přechodné. Příští rok chce pokračovat ve studiu scénografie a kostýmnictví, které přerušila. Mladší dcera je v posledním ročníku Hotelové akademie, ale současně je zaměstnaná v Eurotelu. Tam je velmi ráda. Ona je totiž velmi komunikativní, stále si s lidmi "štěbetá" po telefonu. Ale možná se dál bude věnovat nějaké manažerské práci v oblasti cestovního ruchu nebo hotelových služeb.

Zmínil jste nadaci Harmony. Dá se o vaší rodině říci, že je charitativně založená?
To určitě. Charitě se věnujeme intenzivně už deset let. Já jsem už předtím vystupoval v zahraničí na velkých akcích s takovým zaměřením, ale naše intenzivní soustředěná práce na tomto poli, tedy Nadace Harmony, slaví právě teď desáté narozeniny. Takže to je další důvod k oslavě. A asi to ve společnosti našich blízkých a spolupracovníků oslavíme. Myslím si, že jsme spolu s manželkou vložili hodně času, úsilí a peněz do toho, aby nadace a rehabilitační centrum přinášely ovoce - tedy uzdravování dětí a další pomoc těm, kteří ji potřebují.

Váš pěkný vztah k Praze a Národnímu divadlu je známý, podobně mluví i váš bratr Miroslav. Byli jste tak vychováváni, nebo jste k tomu sami dospěli?
My jsme k tomu dospěli vlastní zkušeností. Národní divadlo, ale i Smetanovo divadlo, Tylovo divadlo nebo Státní opera - to jsou skvosty, které jsou ve světě ojedinělé. A speciálně Národní divadlo, na které lidé sbírali korunku po korunce. Pak vyhořelo a lidé opět sbírali. Ta zlatá kaplička skutečně vznikla z lidské lásky a má opravdu zvláštní atmosféru. To se nedá popsat slovy. To je fluidum, které náš všechny - ať už na jevišti, či v hledišti - obklopuje. Já tu atmosféru vysloveně miluji. Kromě toho Praha je krásné město.

Dodnes je v živé paměti váš Jeník z Prodané nevěsty. Mařenku s vámi zpívala Gabriela Beňačková. Nezaznamenal jste některé negativní reakce - ať už z české, nebo slovenské strany -, že v nejčeštější opeře zpívají v Národním divadle dvě hlavní role Slováci?
Ne. Víte - to se nesmí brát tak, že tohle je česká opera a tohle zase slovenská. V hudebním světě to tak chodí: italskou operu může zpívat Američan nebo Čech, a pokud ji zpívá dobře, nikomu to nevadí. Italské písně může zpívat třeba Švéd. Jussi Björling je zpíval tak, že mu to mnohý Ital mohl závidět! Nebo Němec Fritz Wunderlich - u něj platí totéž. U té "pražské" Prodané nevěsty to byla shoda náhod. Ale můžete to vidět i dnes. Na jevišti Národního divadla zpíváme s bratrem, tedy dva Slováci, hlavní role v české opeře Její pastorkyňa.

Jeníka v Národním divadle po vás přebral bratr. Prožíval jste to?
Určitě! Jsem rád, že jde v mých stopách. Jeník je krásná a současně náročná postava a já mu držím palce, aby se s tím vypořádal.

O té inscenaci - režíroval ji Josef Průdek - se hodně mluvilo. Jak se líbí vám?
Víte, já schvaluji ty moderní režijní postupy, které nenaruší hudební tok díla, které nenaruší zpěvákovu pohodu při zpívání a příliš ho nevyčerpají. Myslím tím, že pěvec by se neměl příliš zaměstnávat tím, co a jak má hrát. U opery je nejdůležitější zpěv, herecká akce je na druhém místě. K poslední inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle mám pár výhrad, ale asi nejsem příliš kompetentní. Ten, kdo kritizuje, musí mít protinávrhy. Do toho bych se nerad pouštěl. Ale chci říci, že Janáčkova Jenůfa, kterou taky režíroval pan Průdek, je rovněž postavená do moderního světla. I kostýmy a scéna jsou jiné, než v jakých se tato opera běžně hraje. Přitom je to všechno vytvořeno s citem a zachovává to atmosféru krásné čiré hudby, toho krásného díla.

Za svou kariéru jste prošel mnohými scénami. Ke kterým máte nejhlubší vztah?
Vedle Národního divadla v Praze, o kterém jsem mluvil, a Slovenského národního divadla, kde jsem začínal, je to třeba milánská La Scala. Tam jsem debutoval v roce 1979 jako Rudolf v Bohémě. To bylo na Velký pátek 13. dubna. Mnozí to pokládali za nešťastný den - třináctého a ještě k tomu pátek. Pro mě ta třináctka byla šťastná.

V Miláně jste - ještě jako student - stážoval. Když vás tam slyšel Luciano Pavarotti, prý řekl: můžu klidně odejít, nový Pavarotti je tu!
To bylo v roce 1976. On mě tenkrát na takové besedě vyzval, abych mu zazpíval. Já jsem mu zazpíval obzvláště obtížnou árii s vysokým cis a opravdu se mi to povedlo. To, co Pavarotti řekl, řekl více méně žertem, nicméně mě pozval jako hosta na svůj koncert v Modeně. To ve mně samozřejmě zanechalo jen ty nejlepší pocity. Když zpěváka, který se teprve učí, pochválí taková hvězda - co si víc můžete přát?

Před časem se psalo v tisku, že Pavarotti neumí noty.
Víte, Pavarotti si občas může dovolit zažertovat na účet novinářů nebo publika, protože je to velký umělec. Jestli to někdo nepochopí správně, je to jeho chyba. Je pravda, že některé role se pěvci neučí příliš lehce a mají tendenci něčím si to učení zjednodušit. Ale noty se naučí i ten, kdo nikdy nechodil do hudební školy. To všechno jsou záležitosti vnitřní inteligence. A tu Pavarotti bezesporu má. To víte, vedou se různé řeči.

Kdybyste měl sestavit svůj hvězdný trojlístek tří tenorů, jak by vypadal?
Já bych nechal ten stávající: Pavarotti, Domingo, Carerras. Pavarotti díky hlasové brilantnosti, kterou si už řadu let udržuje, Dominga si vážím pro jeho houževnatost a úžasné hudební cítění, on dokáže skvěle zazpívat snad všechno od španělských záležitostí po Wagnera, a Carerras má nádherný hlas a velký, elegantní přednes.

Existuje přátelství mezi operními hvězdami?
Bezesporu. Například Domingo přijel speciálně na několik mých premiér po světě, přišel za mnou do šatny, pohovořili jsme spolu, zavtipkovali a on mi držel palce. Podobné je to i s Pavarottim. A jedna zatím polotajná informace: rád bych pozval Pavarottiho a zpíval s ním na Slovensku. Vypadá to slibně, jen je potřeba sladit termíny. Ale nechci to zakřiknout.

Jste pověrčivý?
Nejsem. Už jsem mluvil o tom, že pátek třináctého byl můj šťastný den.

Do kolika let může tenorista naplno zpívat operu?
Při velmi střídmém životě a dobře zvoleném repertoáru tak do šedesáti.

Basisti jsou na tom zřejmě lépe.
To jsou. Jejich hlas se nemusí tak exponovat ve vyšších polohách, zní přirozeněji i v hlubokých polohách. Někdy jim k tomu pomůže i chlazené pivo, můžou si dovolit i cigarety. Neříkám, že všichni basisti pijí studené pivo a kouří před vystoupením, ale u tenoristů by to byla zkáza!

TOMÁŠ PILÁT