Vesnice, tedy kišlak, šedivě písková od prachu, se vinula do hor kolem čehosi, co připomínalo stoku. Kolem potůčku - barvy ponožek vypraných dohromady s montérkami - bylo ale hodně živo. Prakticky nic tu lidem neříkaly otázky, co vědí o dění nejen ve světě, natož pak kousek od jejich hranic. Co na tom, že tu armáda pěti set novinářů čeká, jestli Američané splní hrozbu a natáhnou nakonec prodloužená chapadla smrtících střel nejenom po teroristovi bin Ládinovi, ale i po základnách jeho oddílů v sousedním Afghánistánu.

"Televizi ani rádio nemám, o tom, co se děje, vím jenom z doslechu," říká mi šlachovitý stařík. Dál přitom nalévá do dvou konví na hřbetě oslíka neprůhlednou tekutinu. Bude jenom pro zvířata, auto pitné vody pro početnou rodinu odpovídá dvaceti kilům neméně drahocenné pšenice. Z čeho žije čtyřiašedesátiletý dohněda opálený Tádžik, je mi záhadou, když na otázku "A co penze?" odpoví: "Dva tři somony za měsíc." Pak se bezmocně rozesměje. K smíchu důvod vážně je, protože půl druhého somonu je ekvivalentem jednoho dolaru za měsíc. "Jestli se za hranicemi Tádžikistánu začne bojovat, bude to ještě horší," dodává. "Bojím se toho a nevím, co bude. To ví jenom Alláh!" A otočí oči k nebi.

Žena, která jde kolem, je na tom relativně lépe. Nebojí se, protože nic netuší. Víc než týden po teroristických útocích ve Spojených státech a asi tři hodiny cesty od hranice Afghánistánu nemá potuchy, že se svět vaří v očekávání toho, co bude. Podobně je na tom i dvojice dívek v pestrých šatech, která prchá před zvědavcem novinářem za hliněnou uplácanou zeď. Mezitím prohlížím výsledky jejich práce. O zeď opřená kola velikosti pokličky na hrnec, ze kterých čouhá sláma a suchá tráva. I když to notně páchne, tady se pořekadlo, že někomu žádná práce nesmrdí, naplňuje dokonale. Matlanina z trusu hovězího dobytka po vyschnutí slouží jako brikety k pečení chleba nebo k tomu, aby Tádžikům v kišlaku u Dušanbe nebyla zima.

Koloběh přírody se tu uzavírá a nic nepřijde vniveč, všechno se hodí. "Je potřeba dokázat, jestli je bin Ládin vinen," vrací mě do tvrdé reality chirurg a napovídá tak, že ne všichni v Tádžikistánu sdílejí názor o správnosti potrestání nejhledanějšího teroristy světa. A už jenom nakonec: Rolling Stones jsou i tady, protože kišlak u Dušanbe se jmenoval Keltoš, v jazyce Tádžiků "Padající kameny".

PETR VOLDÁN, Dušanbe, Tádžikistán