V cyklu významných amerických režisérů se představují i někteří tvůrci, kteří začínali jako herci a teprve později přešli na druhou stranu kamery. Vedle westernového hrdiny Clinta Eastwooda je to zejména Barbra Streisandová.

Tato slavná zpěvačka, herečka a producentka byla s vystupováním před kamerou tak dlouho spjata, že si nikdo ani nepomyslel, že by mohla mít i jiné ambice. Během 60. let se stala hvězdou broadwayských muzikálů a stejnou pozici si rychle přenesla i do Hollywoodu. Prosadila se samozřejmě ve stejném žánru: byly to z jeviště osvědčené muzikály Funny Girl a Hallo, Dolly, později následoval hudební film Zrodila se hvězda o začínající zpěvačce. Streisandová však prokázala i velký komediální talent, když šířila nebetyčné zmatky v bláznivé veselohře Co dál, doktore? Také účinkovala v politickém dramatu Takoví jsme byli, kde přesvědčivě ztvárnila levicovou aktivistku. O jejím mnohostranném talentu jsme se přitom mohli přesvědčit na vlastní oči, všechny jmenované snímky pronikly i k nám.

Rovněž známe trojici filmů, které sama režírovala (a též si přidělila hlavní role). V roce 1983 debutovala komediálně laděným filmem Yentl - vyprávěla příběh židovského děvčete, které se musí přestrojit za chlapce, aby mohlo studovat. Zaujala pečlivě vykreslenými reáliemi, jemnou ironií vůči zakořeněným konvencím i důmyslně budovanými erotickými dvojsmyslnostmi. Později však převládlo sentimentální ladění, které chce především dojímat - to značně poznamenalo jak Pána přílivu, tak Dvě tváře lásky. Ačkoliv není třeba přeceňovat umělecké hodnoty těchto děl, diváci je přijali docela vstřícně.

Dokument zachycuje okolnosti, za jakých její filmy vznikaly, ukazuje, jak se musela přizpůsobovat nátlaku producentů, jak mnohé záměry, jimiž se zabývala, nemohla nakonec realizovat. S razancí sobě vlastní si stěžuje, jak ji mnozí podceňovali jen proto, že je žena. Ale Barbra je bojovná osobnost - potvrzují to i její vášnivé monology, které před kamerou vede. Ale nevypovídá pouze Streisandová: svědectví podávají i její partneři, spolupracovníci a známí, kteří jen dotvrzují načrtávaný obraz. Nebudeme však ochuzeni ani o ukázky z filmů, dokonce jsou zařazeny i pracovní záběry, které zachycují, jak Streisandová pracuje, jak diriguje ostatní herce, jak se stará o postavení kamery. Každým okamžikem přesvědčuje o své vytrvalosti a houževnatosti.

Lidé, pracující jako "média", pomáhají detektivům při vyšetřování těch nejsložitějších případů vražd. Tvrdí, že při této práci používají mimosmyslové vnímání. Dvacet roků pracovala tato "média" v americké zpravodajské službě. Mají snad nějaké zvláštní schopnosti, které jim pomáhaly odhalovat například sovětská tajemství? Vědci z Princetonské univerzity tvrdí, že psychická energie může ovlivnit práci strojů. Vyvolali tím mezi vědeckou veřejností vášnivé spory. Je mimosmyslové vnímání pouze projevem zjitřené představivosti, nebo tyto zvláštní schopnosti skutečně existují? V suterénu jednoho z nejstarších parapsychologických ústavů v Americe je umístěna rozsáhlá kartotéka. Obsahuje neobyčejné příběhy psané obyčejnými lidmi.

V rámci cyklu Předčasná úmrtí se seznámíme s životními zákrutami navenek snad nenápadného člověka i nenápadného herce Eduarda Cupáka (1932-1996), jenž nejednou doplácel na svou homosexuální orientaci. Vždyť ještě zažil doby, kdy taková "nemravnost" byla soudně stíhatelná, začínajícímu umělci hrozil počátkem 50. let dokonce zákaz veřejného vystupování. Ale měl štěstí, že na jeho ušlechtile vyhlížející tvář upozornili hned na počátku filmaři. Již ve svých dvaceti se zásluhou Václava Kršky dočkal velkých rolí - zahrál si Aloise Jiráska v Mladých letech, ale nejvíce učaroval jako senzitivní Ratkin ve Stříbrném větru. Však také tento film, programově se lišící od povinných budovatelských dramat, zůstal po několik let zakázaný. Režisér totiž znovu nastolil nejen lyrický sloh vyprávění, ale dotýká se i tak všedních záležitostí, jakými jsou milostné okouzlení či vzdor vůči zkostnatělým autoritám.

Cupák se okamžitě stal ideálním představitelem snad až přecitlivého, snivého mladíka a tuto polohu si ještě několikrát zopakoval, např. v orientální pohádce Labakan, natočené opět Krškou. Ale slibně se rozvíjející kariéra poznenáhlu uhasínala - velkých rolí se nedostávalo, Cupák se musel spokojovat s vedlejšími úlohami. Ale i ty se snažil odvádět s co největší odpovědností. Stačí si třeba vybavit faráře Schimdta z Kladiva na čarodějnice. Období normalizace pak přísun inspirativnějích rolí téměř úplně zastavilo. A v 90. letech se začala ozývat těžká choroba, umocněná i hercovým kouřením a špatnou životosprávou.

Jistou záchranu pro něho zprvu představovala práce na divadle (hrál v Městských divadlech pražských), ale postupně se téměř výhradně začal orientovat na rozhlas a televizi, nepohrdl ani dabingem (přinejmenším dva výkony vstoupily do dějin - v seriálu Sága rodu Forsythů a v klasické komedii Někdo to rád horké). Dlužno ovšem dodat, že své nesporné nadání postupně rozmělňoval ve stereotypních inscenacích - jen v hluchých 70. letech jich stihl na čtyři desítky. Nepřeberné množství oživlých stínů, v nichž se k nám často vrací, však dovoluje ocenit Cupákovo neokázalé herectví, které stále oslovuje svou niternou integritou.

Polská režisérka Agnieszka Hollandová, pracující v Evropě i ve Spojených státech, zaujala pečlivými, nicméně poněkud chladnými rekonstrukcemi viktoriánského období (Tajemná zahrada, Washingtonovo náměstí), ale ještě silněji ji proslavily diskusnější průhledy na minulost: v Horečce zkoumala proticarský odboj hledající záchranu v terorismu, v Hořkých žních načrtla osudy židovské dívky, za války se skrývající u sedláka. A ve snímku Evropa, Evropa přibližuje roztodivné osudy židovského chlapce, jemuž se podařilo přežít stalinskou převýchovu i průpravu v elitním nacistickém učilišti. Hrdina zažil příhody téměř neuvěřitelné - ale znovu se potvrdilo, že sám život někdy dokáže zařídit zvraty, které by nevymyslel ani scenárista s tou nejbujnější představivostí. Autobiografická kniha Solomona Perela, podle níž film vznikl, ostatně nedávno vyšla i v českém překladu.

Hollandová se záměrně staví proti obvyklým mýtům, oblíbeným zejména v polské kinematografii - proti hrdinnému sebeobětování v zájmu vyšších principů mravních. Přiznává, že pud sebezáchovy může být silnější než cokoli jiného. A tak rovněž židovský chlapec Solomon (Marco Hofschneider jej ojínil určitou nesmělostí a všudypřítomným strachem z prozrazení původu) touží po jediném - přežít. Režisérka přitom zabíhá do sfér nejintimnějších: citový vztah k německé dívce může pro něho získat sebezáhubný rozměr. Solomon musí totiž za každou cenu utajit své obřezání...

Film vyslovuje důležité poselství: lidské činy a osudy jsou natolik nevyzpytatelné a rozporuplné, že je obtížné vynášet jednoznačný soud. A neváhá použít vyostřených, groteskních postupů, ať již pracují se zjevnou stylizací (která postihuje i samotného Hitlera, jenž se zjeví v nečekaném kontextu), či pracují s významy, nečekaně stavěnými do šokujících paradoxů či protikladů. Na jedné straně se mládenec chce třeba zbavit příznaků svého původu, na druhé straně se s vnitřním odporem připojuje k davové protižidovské psychóze - dokonce je předváděn jako vzorný árijský typ.

Hollandová provokovala svou záměrnou nejednoznačností a její film byl (např. na Blízkém východě) střídavě obviňován jak z antisemitských předsudků, tak ze šíření sionistických nálad. Ale především je to svrchované umělecké dílo, které se odmítá spokojit s ověřenými pravdami.

Pátek 23. 11. 2001 NOVA - 21.50 hodin

Americký thriller o tom, že vševidoucí nemusí být v případě obyvatel jednoho přepychového manhattanského mrakodrapu jen bůh, ale také někdo mnohem konkrétnější a možná nebezpečnější. Někdo v tom domě totiž sedí před řadou monitorů a dívá se. Pozoruje nájemníky kamerami instalovanými po celém domě. A někdo v tom domě vraždí...

Režie Philip Noyce. Hrají Sharon Stoneová, William Baldwin, Tom Berenger, Martin Landau, Polly Walerová, Ken Curtis a další.

Alice se dostala do vězení kvůli své životní vášni - luxusním autům, které ukradne, projede se v nich a pak je nechá spořádaně stát. Měsíc po smrti své matky dostane kazetu, ve které se jí matka svěří, že se ve svém mládí zamilovala do dvou mužů najednou, každý z nich tedy má poloviční šanci, že byl otcem její dcery. Po propuštění z vězení Alice postupně navštíví majitele autobazaru Léa Brassaca, bývalého legionáře, a zámožného lupiče klenotů Juliena Vignala. V první chvíli se oba brání, ale zakrátko je posedne otcovská láska, žárlivost a řevnivost. Alice je mladá a krásná, a tak netrvá dlouho a přivolá řadu problémů.

Hudební skladatel Petr Hapka - narozen 1944 - se představuje jako člověk širokých zájmů, schopný napsat poutavou filmovou muziku i spolehlivý hit. Jeho skladby jsme mohli slyšet například v tak žánrově odlišných snímcích jako Den pro mou lásku, Panna a netvor nebo Vážení přátelé, ano. Spolupracoval i se slovenským režisérem Jurajem Jakubiskem. V jeho skladbách si snadno povšimneme, jak ústřední roli přisuzuje klavíru. Chystá písně známým osobnostem - stačí uvést názvy (pro Hegerovou Levandulová, pro Kocába S cizí ženou v cizím pokoji).

Režisér Jan Malíř v působivých obrazech postihl skladatelovy libůstky: dovíme se, že umí střílet, že rád vyráží na cesty na své motorce Harley Davidson, že dokáže zahrát na všechny možné nástroje, že příležitostně i zpívá. Petr Hapka je charizmatická osobnost jak svým nezaměnitelným vzhledem a zvyklostmi (nejenže se vyznačuje bohémskými sklony, ale navíc má převrácený denní režim - pracuje přes noc a ve dne vyspává), tak svou tvorbou.

Dokument prozradí, že Hapka je synem operní pěvkyně, že u jeho začátků stál samotný Oldřich Nový. Ale režisér se neomezuje pouze na protagonistovy výpovědi - výslednou mozaiku skládá z postřehů jeho přátel a známých, neméně fascinovaných Hapkovým svérázem. Jistěže nemusíme být oslněni všemi skladbami, které vytvořil, ale nelze přehlédnout, že v něm vyrostl umělec, jehož produkce ve svých špičkových výsledcích snese nejpřísnější měřítka. A Malíř obratně zjišťuje, jaký člověk se vlastně skrývá za maskou úspěšného hudebníka.