Scházíme se tu nad několika novými či staronovými cédéčky, pod nimiž jste podepsán. Předpokládám, že to není jen souhra náhod. Co vás přivedlo k tomu, že jste se letos na podzim rozhodl posluchačům takto velkoryse připomenout?
Víte, mám dvě dvacetileté dcery a ty si moji starou muziku pořád pouštějí a přicházejí s neuvěřitelnými nálepkami, "tohle zní jako hip hop, tohle jako acid jazz", říkají. Jiné moje nahrávky zase přirovnávají třeba ke Stingovi. Mě takové příměry vždycky pobaví, srovnávají mě s lidmi, kteří v době, kdy jsme ty desky nahrávali, snad ještě ani nebyli na světě... Ale bez ohledu na názor těch holek mám vážně pocit, že se hudba sedmdesátých let zase vrací. A že by nebylo od věci připomenout, co jsem v těch letech natáčel já.

Album, které nikdy nevyšlo vás představuje nejen jako klávesistu a šéfa Jazz Q, ale také jako autora písňového repertoáru. Vy jste však známý především jako skladatel mnohdy velmi náročných kompozic. Považoval jste obě tyto své skladatelské polohy za rovnocenné?
Přiznávám, že jsem měl ke zpívaným věcem vždycky trošku macešský vztah. Texty jsem bral jako takovou přidruženou výrobu. Dodnes poslouchám desky tak, že je-li muzika dobrá, text mě vůbec nezajímá. I když je mi jasné, že instrumentální hudba nemá a nikdy nebude mít na lidi takový dopad.

Na Albu, které nikdy nevyšlo je pozoruhodná série skladeb se zpěvákem Petrem Flynem z roku 1986. Jde snad o torzo nějakého neuskutečněného projektu?
Ani ne, to byl další takový pokus. Petra přivedl do studia kytarista Jazz Q Franta Francl, objevil ho v nějaké hospodě. Tehdy byla poptávka po zpívaných věcech a my se pokoušeli nějak zacelit mezeru po Joan Dugganové, původní zpěvačce Jazz Q. Šli jsme na to všelijak, chvíli jsem měl třeba ideu, že by s námi zpívala Mirka Křivánková. Ale nedopadlo to dobře.

V reedici vyšla i deska Paprsky, kterou jste napsal pro Helenu Vondráčkovou. Zní na svou dobu hodně odvážně...
Myslím si, že Paprsky předběhly dobu. Vydali jsme to album už před třiadvaceti lety - v časech, kdy Helenin Malovaný džbánek plnil sály, jsme přišli s nahrávkou, která byla na míle vzdálená od toho, co se tehdy běžně dělalo. Jsem docela zvědav, jaký bude mít ohlas dneska. Už teď je ale jasné, že to, co bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let označováno jako odvážný jazzový experiment, působí nyní mnohem stravitelněji.

Jak jste se vlastně dali dohromady?
Tonyho jsem poznal v roce 1968, jeho žena byla Češka a můj brácha s ní chodil do školy. Tony hodně jezdil do Prahy a chodil na naše koncerty. Pak dostal roční stipendium od jedné americké univerzity - měl v Praze studovat českou soudobou hudbu. V té době jsme se poznali, ale jen tak letmo, ani jsme si společně nezahráli. Tony se ale do Čech zase vrátil, dostal další stípko, tentokrát na propagaci americké soudobé hudby u nás. V tu dobu jsem dělal v Malostranské besedě jednou za měsíc pořad, který se jmenoval Klinika doktora Q. Zval jsem si tam různé hosty a jednou přišel i Tony. Pouštěl nějaké desky s americkou soudobou hudbou, která je hodně ovlivněná jazzem. A najednou zčistajasna povídá, že lidem tu inspiraci předvede názorně. Kývl na mě, já sedl za piano a - hráli jsme blues. Bez jakékoli přípravy. Druhý den přišel manažer Jazz Q Slávek Jíša, že nám rovnou sjednal koncertní turné. A bylo to.

Duolog je v kontextu vašich alb s Ackermanem zvláštní také tím, že je instrumentálně pestřejší.
Jo, jsou tam perkuse, bezpražcová baskytara, ale taky violoncello Vojtěcha Havla. To je muzikant trošku "odjinud", on není vůbec jazzman, ale dělá s tím cellem takové výpady, že jsme ho na desce chtěli mít. Zajímavostí Duologu je i druhé cédéčko toho dvojalba. Na něm je už skoro vážná hudba inspirovaná jak Messiaenem, tak Janáčkem.

Vydání všech alb, o kterých jsme tu mluvili, je podpořeno i koncertně - za pár dnů se skupinou Jazz Q vyrážíte na turné. V jaké sestavě a kde se na vás mohou posluchači těšit?
Jazz Q 2001, to jsem já s Lubošem Andrštem, na basu hraje Přemek Faukner, na bicí Jaromír Helešic a zpívá Oskar Petr. Měli jsme ambice oslovit i Joan Dugganovou, ale ta je momentálně členkou nějaké sekty v Londýně, nemá s vnějším světem žádný kontakt, vůbec nechodí z baráku... Turné začne 16. listopadu a vrcholem by měl být charitativní koncert, který se uskuteční 6. prosince v Lucerna Music Baru. Televize z toho bude točit dva hodinové záznamy, jeden s Jazz Q a druhý s pracovním názvem "Jazz Q & Friends", tam budou hrát a zpívat různí hosté.

Které z budíkovských nahrávek si nejvíc vážíte?
Možná desky Jazz Q Hvězdoň, taky vyjde v reedici. Ale v Budíkově se udělala spousta věcí, hodně toho bylo na objednávku, ale mnohdy jsme točili jen tak, prostě protože jsme měli studio. Říkal jsem si, že by byla škoda nenatočit něco, co je dobré, že by mi po letech mohl někdo vynadat. Třeba první deska Pavla Dobeše u mě ležela a čekala, až padne komunismus. V archivu mám dokonce i nahrávky Plastic People Of The Universe.

Dá se říci, že pásy z Budíkova pak posloužily jako základ vznikajícího katalogu firmy Bonton?
Jasně, ze začátku to tak bylo. Pak jsem se jako dramaturg ve firmě stáhl, bál jsem se, aby nevznikl konflikt zájmů, aby se neřeklo, že Bonton tu je od toho, aby vydával moji hudbu. Víte, když po někom chci, aby vydělával peníze, tak mu současně nemůžu říkat, co má vydávat.

Vliv na dramaturgii firmy tedy v současné době nemáte vůbec žádný?
Nemám, i když bych ho samozřejmě mohl mít. Jenže jako muzikant mám přísnou a přesnou představu o tom, co je dobré, a to je v rámci nahrávací společnosti cesta do hrobu. Naštěstí jsem na to přišel dost brzy. Na dramaturgických radách tudíž sedím, ale možnosti ovlivňovat, co se vydá, nevyužívám.

Řekl jste, že máte jasnou představu o tom, co je v muzice dobré. V jakém stavu se tedy podle vašeho názoru česká populární hudba nalézá?
Nevím, jestli jsem tím nejinformovanějším člověkem, ale rozhodně znám to, co dělá Bonton, a musím říct, že máme smlouvu s řadou lidí, kteří se mi strašně líbí. Třeba Dan Bárta. Já ho sice osobně neznám, ale v jeho muzice cítím myšlenku, cítím, že mu o něco jde. Všechno, co v poslední době dělá, je prodchnuté spiritualitou. A to je základ dobré muziky.

Bártova deska Illustratosphere je vlastně jazzovým projektem, což překvapuje o to víc, že Dan se kdysi etabloval jako rockový zpěvák. Poradil byste mu v něčem - jako starý jazzman?
Při vší své neskromnosti si myslím, že speciálně pro něho by nemuselo být nesmyslné naposlouchat si desky Jazz Q. Když my začínali hrát, taky jsme poslouchali starší věci. Hudba se vyvíjí v tu chvíli, kdy se člověk někam vrací, aby se odtud mohl odrazit dál. A takové cykly návratů jsou zdravé. Jde o to, aby se staré potkávalo s mladým.

Působíte dojmem velice aktivního člověka - mezi vaše koníčky patří horolezectví, divoká voda, pilotování vlastního letadla. Jakou úlohu tyto, pro leckoho adrenalinové sporty, ve vašem životě hrají?
Já myslím, že to s muzikou i s podnikáním souvisí. Jde o hledání něčeho, co je nad člověkem. Když lezete po Himálaji, jen svými silami ty hory nepokoříte. To je jen taková iluze, že když budete mít dobré cepíny a hodně sil, že se dostanete až na vrchol. Pitomost, je jen ta hora - buď vás pustí, nebo nepustí. A muzika je to samé. Hrajete a najednou poznáte, že se děje něco výjimečného. Manifestuje se to tak jednoznačně, že člověk může udělat čáru a říct "teď". Je zajímavé, že třeba lidi na koncertech ten okamžik vycítí.

Kam byste se chtěl ještě podívat?
To záleží na spoustě faktorů. Ale chci to dělat, dokud mě nohy ponesou. Mám takový seznam čundrů, je na něm Střední Amerika, ale i Antarktida - tam bych chtěl vyrazit s Jozefem Rakoncajem, který je, mimochodem, kmotrem mého syna. Ale určitě se budu znovu a znovu vracet do Nepálu. Já totiž jezdím ledaskam, ale jen proto, abych si uvědomil, že Nepál je nejlepší. Mám k němu bytostný vztah, cítím se tam jednoduše doma. Všechno to, co mi chybí v Praze, je v Nepálu. Jde tam pořád o život, lidi nemají vůbec nic a přitom nekradou, jsou loajální, obětaví a strašně šťastní. Kdykoli tam přijedu, okamžitě jsem v pohodě. Už na letišti se mi roztáhnou koutky. Já tam musím, abych dobil baterku.

O svých cestovatelských expedicích mluvíte jako o čundrech. Člověk by čekal, že právě vy budete požadovat jistý luxus...
Ale já jsem vážně takový čundrák, mně spaní v příkopě vyhovuje. I když je fakt, že často ani nevím, kdy a odkud se vrátím.

MILAN ŠEFL