Obavy z toho, co se dnes ve světě děje, jsou dost všeobecné. Poté, co se k mezinárodním problémům a politice vůbec začali vyjadřovat i experti, pracující na vědeckých základnách v Antarktidě, nezbyl zřejmě už žádný obydlený kout naší planety, který by poslední vývoj nechal v klidu. A jim to nedalo, aby neřekli své třeba do vysílání BBC o proudech uprchlíků ve světě a o rasismu, nebo k problému nadměrného lovu velryb. Nejnověji dali i interview japonské televizi při pohledu na začínající válku s bin Ládinem.

Probírám neustále (mám to jako novinář přímo v popisu práce) příval všemožných zpráv o událostech dobrých i zlých a ještě horších. A shledávám, že přílišný strach z toho, co bude, silně předbíhá jak pravděpodobnost, tak samu možnost všemožných teroristických zločinů. Možná že byl velmi blízko pravdě jeden z hostů známého moderátora CNN Larry Kinga se sarkastickým názorem, že kdyby Usáma bin Ládin dostal svého času možnost natočit v Hollywoodu náboženské filmy podle svých představ, zrodilo by se navíc pár velkých virtuálních válek světů, ale jinak by se už nestalo nic. Mrakodrapová dvojčata v New Yorku by klidně stála dál.

Tenhle názor stojí za povšimnutí ani ne tak pro hypotézu, kterou formuluje, jako pro to, že mimoděk - pokud to domyslíme - postihuje jiný fakt: současný terorismus je psychologické vykolejení zrůdně ambiciózních fanatiků, kteří se snaží získat davy muslimů pro představu, že zabíjet jiné je božské. Máme tedy před sebou psychický fenomén, který je nutné odstranit. Pokud se v nynějším tažení proti hnutí Talibánu, proti organizaci Al Kajdá a islámskému politbyru kolem bin Ládina zapomene, že jde do velké míry o válku psychologickou, bude to válka velmi, velmi dlouhá.

Blíží se konec roku a to je pro tiskové agentury a noviny tradiční období, kdy se vypracovávají mnohé smutné přehledy, co čas přinesl a odnesl: kolik spadlo letadel a potopilo se lodí; kolik studentů či žáků ve školách střílelo na své kamarády; kolik lidí se zabilo při autohaváriích na silnicích, případně kolik jich uhořelo v tunelech; kolik bylo spácháno atentátů na různé hlavy států a vlád; kolik bylo převratů a prohraných (či vyhraných) parlamentních voleb; o kolik spadl dolar nebo jen, jak šplhala inflace a nakolik se kde topí v problémech (mezi)národní hospodářství. A tak dál.

Všechny ty přehledy však mohou nejlépe posloužit k mementu, že se pro nynější situaci kolem Afghánistánu a šíření antraxu v USA nedá jednoduše zapomenout na další bolavá místa současnosti. A že všechny problémy, jakkoli relativně méně důležité, je nutné řešit cílevědomě, má-li reformování rozháraných společenských poměrů mít aspoň částečný úspěch. Tragédie 11. září jednoznačně zastínila ostatní početné stinné stránky naší doby. Ale (což je jedno z dost poučných historických pravidel) velké tragédie mohou značně zrelativizovat menší problémy a tím jim ubrat na nesmiřitelnosti. Tím, že rakovina terorismu nabyla světových rozměrů, ubrala na vážnosti lokálním konfliktům, vzala jim kyslík, teď náhle stravovaný globálnější nenávistí a konfrontací. A pokud jde o nemilitární problémy, k jejich řešení dochází mnohem rychleji. S mnohem menším skřípáním se nyní otevírají brány Světové obchodní organizace pro Čínu a Rusko, což je asi nejvýznamnější pragmatické uznání toho, že studená válka definitivně skončila v archivech historiků. Na horizontu začátku XXI. století se objevují plány, jak skončit se stále bolestným rozvrstvením našeho glóbusu na první, druhý a třetí svět (jak podle ideologie, tak hlavně podle výšky obecného krmítka). Guruové Evropské unie méně patronizují ty, co klepou na dveře společné Evropy, a s menší dávkou samolibé blahosklonnosti připouštějí, že na evropanství nikdo nemůže mít jakýsi "copyright".

Nejmarkantnější dopad však má nová situace po 11. září na mnohaleté konfliktní zóny, kde často také teče krev. V Londýně se teď říká, že na irském ostrově každé ráno vychází nadějnější slunce. V Ulsteru se místní katolíci a protestanti asi nezačnou náhle zdravit s úsměvem. Ale už se na sebe mohou podívat, aniž by se jim otevírala kudla v kapse. Pokud IRA opravdu přejde od násilné konfrontace k boji ryze politickému, bude to vskutku historický pokrok.

Ještě překvapivější zpráva o možnosti mírového urovnání přišla z Čečenska. I zde čečenští separatisté (nejnověji se titulovali jako "Alláhovi nesmiřitelní bojovníci proti imperiální moci") dosud nechtěli ani slyšet o příměří a o jednání. Ba v první polovině letošního roku podnikli tři velké a dlouho plánované bojové akce. Ta poslední byla dokonce strategickým pokusem sejít z úkrytů v horách a dobýt v nížině základní opěrné body. Vysněným cílem bylo opět dobýt Groznyj, samotné hlavní město Čečenska. V polovině srpna pak měl být svět, a hlavně Rusko, překvapen skoro celokavkazským islámským převratem. Kabardino-Balkarská republika spolu se sousední Karačejevo-Čerkesskou republikou měly být prohlášeny za samostatné a nezávislé muslimské republiky. Vidina nové muslimské konfederace od Černého moře ke Kaspickému, od Abcházie do Dagestánu - to je záměr, o kterém už před lety snil Jordánec Chattáb, jeden z nejvlivnějších polních velitelů čečenské války, a jak o sobě chlubně řekl - "jeden z nejbližších přátel bin Ládina".

Převrat se nepovedl. Neskončila dobře ani rozsáhlá bojová akce známého (a krutého i vůči civilnímu obyvatelstvu) čečenského polního velitele Gelajeva. Jeho oddíl o síle asi 500 mužů podnikl v minulých dnech dlouhou výpravu podél rusko-gruzínského pomezí. Skončila, když mu místní obyvatelstvo nechtělo poskytnout proviant, vyvražděním abcházské vesnice Georgijevka. Gelajev řádil v této oblasti Kavkazu, hodně vzdálen od Čečenska, řadu dní. Podnikl tu rozvědku bojem s cílem zjistit další možnou destabilizaci regionů Kavkazu. Tudy přece vedou tranzitní cesty heroinu z Asie do světa - a to jsou základní zdroje pro boj "za islámskou revoluci". Svět těmto událostem nevěnoval prakticky žádnou pozornost. A přitom načasování plánů převratu na Kavkaze, nové výpady islámistů "věrných synů Mohammeda" proti indické části Kašmíru, atentát na protitalibánského vůdce Ahmeda Šacha Masúda (k tomu došlo 9. září, tedy pouhé dva dny před útokem na USA) a konečně samotný úder proti Manhattanu a Pentagonu - to vše má charakter souborného strategického záměru. Dá se dost spolehlivě předpokládat, že plány stratégů teroru byly vypracovány na celou řadu etap. Jenže poté, co se nepovedly útoky na centra USA na pacifickém pobřeží, co selhal kavkazský plán a co v Evropě si už žádný z teroristů není jist bezpečným úkrytem, karta se začíná obracet. Bohužel, mnohem pomaleji, než bychom si přáli. Svět zůstane ve stínu 11. září ještě hodně dlouhou dobu.