Pamatuji se na své první přistání v Albánii. Bylo to v roce 1996 a musím přiznat, že to byl šok. Do Tirany jsme jeli po úzké rozbité silnici s výmoly a čas od času se vyhýbali překážejícím kravám, kozám, ovcím a oslům. Město bylo špinavé a plné odpadků. Lidé byli velmi chudě a nemoderně oblečeni, v centru jste naráželi na desítky žebrajících dětí. Slušnou restauraci jsme tehdy s kolegy hledali marně. Posezení nabízely pouze ohrádky s rozviklanými židlemi u budek vytvořených ze starých odstavených autobusů. O výběru jídla a nápojů ani nemluvě. Při každé další návštěvě jsem zaznamenala značný pokrok, i když v roce 1997, po krachu pyramidových her, mě uvítaly ozbrojené vozy a tanky v ulicích a noční spánek přerušovala střelba ze samopalů. Zvědavá jsem byla i tentokrát, známí mi říkali, že Tiranu téměř nepoznám. A měli pravdu. Letiště sice svůj provinciální vzhled zatím nezměnilo a ani fronty na odbavení se nezmenšily, po nové dálnici jsem jela už minule, ale desítky luxusních domů, které během krátké doby podél ní vyrostly, mě zaskočily. Překvapilo mě i centrum Tirany, oprýskané vládní budovy se pyšní novou žlutočervenou fasádou. Odpudivě vypadající tržiště nahradil krásný zelený park s vodotryskem. Zatímco za výstavbou luxusních vil a přepychových apartmánů se podle místních znalců skrývají povětšinou peníze mafie, za změnou tváře albánské metropole stojí jediný muž - charizmatický starosta Edi Rama. Šestatřicetiletý výtvarník vstoupil do povědomí veřejnosti v revolučních dnech, kdy jako vysokoškolský profesor na výtvarné akademii vystoupil spolu se studenty s požadavkem na svržení stalinistického režimu. Podruhé na sebe upozornil jako ministr kultury. Když nastoupil do úřadu, zdědil starou budovu s byrokratickým aparátem a nulovou pracovní morálkou. Prý si připadal jako v Kafkově zámku. Neutěšené atmosféře ale nepodlehl, uprosil německou Dresdner Bank, aby věnovala jeho úřadu starší počítače. Chodby i kanceláře se rozhodl vyzdobit originálněji než bílým nátěrem. Přizval mladé umělce, většinu kreseb však namaloval sám. Samozřejmě že některé jeho kroky jako snížení zaměstnanců o třetinu, zrušení dotací divadlům i pokuty za špatně odvedenou práci vyvolaly u postižených prudkou reakci a dokonce i protestní hladovky. Přesto si získal takový respekt, že v boji o křeslo starosty Tirany porazil svého rovněž populárního soupeře, spisovatele Besnika Mustafaje.

Originalita jeho myšlenek i nekonformní jednání ho pasují na jednu z největších osobností dnešní albánské scény. Musím přiznat, že i na mne udělal dojem. Na schůzku s ním jsem čekala v Rogneru, největším hotelu v Tiraně. Při vstupu okamžitě upoutal pozornost všech přítomných. Vysoký švihák s černými brýlemi na očích. Možná byste si řekli, další balkánský narkomafián. Edi Rama ale naopak patří k těm, kteří urputně bojují za dobré jméno Albánie.

"Problémem je začít vytvářet pocit sounáležitosti k městu. Lidé by měli cítit, že žijí v zemi, kde musejí respektovat určitá pravidla. První pocit naděje jsem zažil ve chvíli, když jsem viděl, že někteří obchodníci si sami opravili fasády svých domů," říká Edi Rama. Tvrdí, že chce dělat kroky, které budou vidět. Například zastavit nekontrolovaný živelný vývoj města. Nebo zlepšit infrastrukturu, tedy udělat pouliční osvětlení, chodníky, vyřešit problémy s častými výpadky elektřiny. Nezapomíná ani na volný čas. Deset let se v Tiraně nepromítal žádný film. Dnes tu fungují dvě nová kina. Za nejdůležitější však považuje změnu mentality zdejších lidí. Vstoupíte-li do jakékoli domácnosti, setkáte se s ukázkovým pořádkem. Ale na ulicích před domy se hromadí haldy odpadků. Rama nechal dovézt tisíce starších popelnic z Německa. Postupuje krok za krokem. Přesto jsem se setkala s názory, že to není k ničemu, že se nic nezmění. Hlavně mezi mladými je plno skepse. Ale starosta je přesvědčen, že ví, co dělá. Uvidíme, kdo bude mít pravdu. Věřím však, že při příští návštěvě Albánie mě Tirana zase příjemně překvapí.