Česká televize přichystala malý Jasného profil, tvořenými jak díly veskrze známými, tak pozapomenutým výtvorem, který je uváděn jako první. V roce 1966 se totiž Jasný ujal režie koprodukčního snímku Dýmky, natočeného na podkladě "kuřáckých" povídek Ilji Erenburga. Do jednotlivých příběhů vnáší zřetelnou ironii a odstup, v každém ze zvolených prostředí hledá prvky dovolující užití parodické nadsázky, snaží se každý z vyprávěných příběhů výmluvně stylizovat do určité výrazové patiny. Tak úvodní epizoda je řešena jako film ve filmu, kde nepříliš talentovaný herec není schopen rozlišit fikci od reality, v další povídce se mladý ošetřovatel loveckých psů zaslouží o zachování šlechtického rodu, v závěrečném příběhu rozehrává téměř jak na ochotnickém jevišti směšné drama vášně a nevěry, zabalené do zveličených gest a pohybů. Dýmky narazily na nepochopení - od Jasného se očekávalo něco zcela jiného než jen úniková, místy košilatá zábava. Teprve nyní máme šanci někdejší odsudek aspoň částečně korigovat.

Druhým Jasného snímkem v tomto týdnu uváděným je dokument Peklo na Zemi. Vznikl ve Spielbergově produkci jako součást rozsáhlejšího cyklu věnovaného hrůzám holocaustu. Jasný zde zpovídá lidi, kteří pronásledování a systematické vyvražďování přežili, kteří se s trýznivou zkušeností jen obtížně vyrovnávali.

Úterý 27. 11. 2001 PRIMA - 20.55 hodin

Sňatkový podvodník Pepan Mareček je propuštěn z vězení. Venku už na něj čekají jeho dva kumpáni: zloděj aut Jára a prostitutka Marcelka. Pepan coby mozek jejich "miniorganizace" má spoustu plánů, jak konečně přijít k penězům. A protože jsou všichni tři ve svých oborech už značně "profláklí", vymyslel jiné finty: s falešnou stodolarovou bankovkou, s prodejem kradených gobelínů, s okrádáním důvěřivců povětrnými ženštinami a podobně. Ovšem jako vždy všechny tři pronásleduje neuvěřitelná smůla - a vždycky narazí na podvodníky většího kalibru. Nezbývá než se držet svého kopyta. Ale ani tady to není jednoduché.

Režie Hynek Bočan. Hrají Petr Nárožný, Karel Heřmánek, Naďa Konvalinková, Jaroslava Kretschmerová, Vladimír Hrubý, Jiří Lír, Uršula Kluková, Karel Augusta, Pavel Nový a další.

 Středa 28. 11. 2001 ČT 1 - 20.30 hodin

V cyklu Předčasných úmrtí se vypravíme zatím nejdále do minulosti - básník Jiří Wolker (1900-1924) už dávno dospěl do školních čítanek. Ostatně jedna z jeho básní (začínající slovy Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě) je kouzelně rozebírána i ve stařičké komedii Škola, základ života - studenti tehdy dospěli k výkladu, že básník hodlal státi se trpaslíkem...

Jiří Wolker se narodil v zámožné rodině a byl předurčen k zajištěné kariéře, ostatně studoval právnickou fakultu. Ale záhy prosvitlo jeho sociální cítění - nedokázal být lhostejný k bědám, které vídal kolem sebe. Jeho verše získávají na razanci, vášnivě protestují proti křiklavým sociálním protikladům, ničícím štěstí bezbranných lidí. Jedna z jeho nejznámějších sladeb, Balada o nenarozeném dítěti, jasně dokládá jeho zjitřené vnímání. Postupně se přiklání k přesvědčení, že existuje jediná cesta, jak nastolit spravedlivé poměry - revoluce.

Sbližuje se s radikálním hnutím, přijímá za své komunistické myšlenky a vidí v nich ideál, jenž může spasit svět. Nebyl sám: řada předních umělců tehdy zabředla ve vlnách iluzí, z nichž se probudila až po gottwaldovském převzetí moci na bolševickém sjezdu roku 1929. Tehdy již Wolker dávno nebyl mezi živými...

Ačkoli od Wolkerova narození uplynulo více než jedno století, tvůrcům dokumentu se podařilo vyhledat literární odborníky, zabývající se Wolkerovým dílem, pátrají po místech spjatých s Wolkerovým životem a rozmlouvají s lidmi, kteří tam dnes žijí. Postupně rozkrývají básníkovy zdravotní potíže, z nichž se posléze vyklubala zákeřná tuberkulóza. Nepomohlo žádné léčení ani ozdravné pobyty. I když nepropadal depresím a svůj osud nesl se vztyčenou hlavou, do jeho posledních veršů proniká pocit zmarnění. Očekávaje objetí smrti, napsal si i vlastní epitaf:

Švédský režisér Bo Widerberg (proslul zejména sociálně zaměřenými díly) se v jednom ze svých posledních filmů Všechno je, jak má být poněkud odklonil od převažujícího zaměření - rozehrává totiž milostný příběh mezi asi patnáctiletým žákem Stigem a jeho učitelkou Violou, stále vnadnou ženou středního věku. Vyprávění zasadil do Malmö válečného roku 1943. Zatímco Stiga k nebývale impulzivním kontaktům pudí pubertální zvídavost a touha "vyzkoušet si to", Violu, zprvu přístupnou mladistvé posedlosti sexem, postupně posedne doslovná sexuální náruživost, s jakou si Stiga chce přivlastnit. Chlapec, nebývale vyzrálý na svůj věk i vzhledem k okolnímu prostředí, však posléze cítí potřebu vymanit se z nerovného, svazujícího vztahu...

Widerberg pečlivě rekonstruoval dobové reálie, ale zdá se, že poněkud přehnal erotickou volnost mravů. Kontakty jsou totiž navazovány s nasměrováním k okamžitému uskutečnění, postavy nemají zábrany ani mravní, ani profesní (nikdo třeba nepomyslí na možný skandál, který by při odhalení hrozil). Zdá se, že švédská společnost (byť městská) byla tehdy určitě puritánštější, než aby v ní byla běžná okamžitá aktivizace sexuálních choutek.

Režisér osvědčuje smysl pro nápaditou kresbu doprovodného koloritu. Přítomnost války se odráží hlavně v rozhlasových hlášeních, případně v přeletech bombardérů - a pak v postavě Stigova bratra, jemuž se vyplní tajné přání, aby nastoupil u vojenského námořnictva do ponorky, která se však po nárazu na minu okamžitě potopí a celá posádka zahyne. Tato skutečná nehoda se stane jakýmsi prubířským kamenem Stigova dospívání - chlapec postupně přebírá ve své rodině iniciativu, když před matkou co nejdéle oddaluje oznámení tragické události.

Oceníme herecké ztvárnění. Stiga hraje Widerbergův syn Johan, jemuž bylo v době natáčení již dvacet let, ale vypadá nesmírně mlaďoučce. Věrohodně postihuje počáteční Stigovo tápaní, které postupně přechází v jasně viděné i uvědomované kontury, kdy odmítá nechávat s sebou manipulovat. Marika Lagercrantzová skvěle postihla kdysi jistě svůdnou ženu, kterou těší, že může zasvěcovat do tajů lásky, ale neuvědomuje si, že majetnické postoje rozhodně vztah neupevní.

Výtvarné pojetí akcentuje ztemnělost; výmluvný je už úvodní podvečerní záběr na děti vybíhající ze školy. Příkaz nočního zatemnění jako by se odrážel ve sporé světelné intenzitě nejen venkovních scén, ale zejména interiérů, které tonou v příšeří. Jako kdyby tajemství Stiga a Violy mělo zůstat navždy skryté v polostínu jako cosi sotva tušeného...

Pátek 30. 11. 2001 NOVA - 21.50 hodin

Režie Jonathan Kaplan. Hrají Madeleine Stowe, Drew Barrymore, Mary Stuart Masterson, Andie McDowell, James Russo, James LeGros, Dermot Mulroney a další.

 Sobota 1. 12. 2001 ČT 1 - 21.05 hodin

Příběhy z hráčského prostředí bývají atraktivní, což platí i pro film Hráči. I když odvyprávěn vcelku konvenčně, zaujme profesní jistotou a dílčími pozoruhodnostmi (např. v původním znění zaujme tvrdě a toporně vyslovovaná angličtina ruského mafiána, kterého ukázněně, bez stínu karikatury představuje John Malkovich). Sice těží z patologické závislosti na karetním hazardu, ale nesděluje nic objevného ani o osudové přitažlivosti hraní, ani se neorientuje na zábavnou linii podvodnickou, jak ji reprezentuje zejména Podraz. Přitom má ambice jakoby zahrnovat prvky z obou přístupů.

Osudy titulního hrdiny Mika (Matt Damon pokračuje v linii nadaných mladíků, bolestně však hledajích svou pravou cestu - Mika obdařuje stejně plachými úsměvy, stejnými zpola sebejistými, zpola zkoumavými gesty), jenž hned v úvodu prohraje 30 tisíc dolarů s protřelým ruským mafiánem, přirozeně směrují k závěrečnému vyrovnání účtů. Mezi tím Mike musí překonávat řadu překážek: vyrovnává se s odchodem své dívky, která odmítla dál snášet karetní mánii, přemýšlí, že by opustil studium práv, na něž si v kartách mimochodem vydělával. Ovšem nejpodstatnější jsou rozmluvy s nerozlučným kamarádem právě propuštěným z vězení (Edward Norton). Ten razí tezi, že při hře lze použít jakékoli, i podvodné prostředky, pokud na ně soupeři nepřijdou, zatímco Mike hájí poctivou hru.

Hráči se tváří jako dílo, kterému nejde jen o zábavu, které jako by chtělo přinést hlubší pohled na zvolenou tematiku. Jenže zamýšlená vypravěčská důstojnost (počínaje pozvolným tempem vyprávění a konče střídmě koncipovanými hereckými kreacemi) občas naráží na líbivě uhlazený povrch vyprávění. Navíc může vadit, že divák neznalý principu provozovaných karetních her bude tápat v jejich systému, a tudíž se nudit. Pak nepomohou ani hojně užívané vnitřní monology, v nichž Mike zvažuje svůj úděl i uvažuje nad etikou hraní. Přesto Hráči zůstávají zajímavou výpravou do exotického světa hráčských doupat i salonů, kam málokdy nahlédneme.