Otar Joseliani, proslulý gruzínský režisér, proslavený půvabnými lyrickými komediemi, natáčí nyní díky podpoře převážně francouzských producentů. Ale osobitost si uchovává dál. Svůj nejnovější projekt Sbohem, můj sladký domove stylizoval do půvabné komedie mravů. V mnoha zejména navenek bizarních situacích se dotýká relativity vyznávaných hodnot. Snad připomene i některé snímky Rohmerovy, avšak oproti nim zdůrazňuje větší košatost i smysl pro paradoxy.

Příběh se odehrává ve dvou základních prostředích. První lokalitou je venkovský zámeček, zaplněný snobskými večírky novodobých zbohatlíků, při nichž nechybí ani ochočená volavka (a je příznačné, že vše sledujeme jen z předpokoje, kamera si prohlíží jen přicházející či odcházející postavy, aniž nahlédne do centra dění). Souběžně děj kotví i v malebném přístavním městečku s přívětivými kavárnami, rázovitými žebráky či dokonce lupičským gangem.

Pro příběh je příznačné téma nespokojenosti se zastávanou či vnucovanou sociální rolí. Zámecký pán (v podání samotného režiséra), oblečen zcela do domáckého oděvu, záměrně sabotuje akce své povýšenecké ženy a nejlépe se cítí, když aspoň na chvíli unikne z jejího dosahu a jde si zastřílet na blízkého lesíka na umělé cíle, nejlépe pak se sklenkou lahodného vína a po boku "spřízněného" vagabunda, jenž se na zámku náhodně vyskytl. Jeho syn se pak v převlečení za chuďase stýká s dalšími nuzáky, hledá příležitostné výdělky, platonicky okouzlen půvabnou dcerou jednoho kavárníka.

Naopak skutečný chuďas, bydlící ve stísněné špeluňce, si ve dnech volna navléká draze vyhlížející společenský oděv a - upevniv si sebevědomí půjčenou silnou motorkou - svádí důvěřivá děvčata; posléze ale dospěje k přehodnocení svých frajeřin. Naproti tomu hoch ze zámku se zaplete do loupežného přepadení a je odsouzen do vězení. Po propuštění jej vidíme vyléčeného z romantických tužeb hrát si na někoho jiného: opouští svého dávného kamaráda z ulice, vystavuje na odiv svůj drahý vůz a okázale se hlásí ke svému původu...

Joseliani si všímá variability a proměnlivosti osudů, často s komickou nadsázkou, ať již zjevnou v pohybových eskapádách (nešikovný černošský sekretář, končící jako dělník u stěhovací firmy), či až v navozeném kontextu (mondénní zámecká paní se pohybuje výhradně vrtulníkem, sjednává pouhým podpisem rozsáhlé obchody a není jí proti mysli ani příležitostné milostné dobrodružství). Vypravěčské ztvárnění je místy chtěné, rozpoznáme však patrnou ironizující potměšilost. Smysl pro lyriku se odráží spíše v krajinných obrazových kompozicích. Herectví je záměrně zbavené psychologických rozměrů, připomíná princip Bressonových "modelů", kdy herci se ze všeho nejvíc podobají figurkám na šachovnici. A režisér je vskutku brilantní šachista.