Kde jsou doby, kdy Žlutý pes chrlil jeden hit za druhým - napřed Sametová, potom Náruživá... Modrá už vůbec nebyla dobrá a s ní tři další alba. Čtvrté je tady - a je ještě horší. Ondřej Hejma je stále dobrý textař, což je jediný skutečný klad nové desky, ovšem jeho a Franty Kotvy hudba... Nepředstavitelný kýč, klišé, komerce. A to prosím na desce dlouhé nechutně krátkých osmatřicet minut! Z toho odečtěte předělávku Beatles Back In U.S.S.R.. (s jediným dementním textem na celém albu, ale o to horším) a reminiscenci vlastní písně Modrá (je dobrá), tentokrát v čínštině (neb Hejma je studovaný sinolog): nutno říci, že tato počínštěná verze je stokrát lepší než původní "hrůza". Jistě na tom má vliv hostování manželů Hrdličkových ze skupiny Kung-Pao, kteří text přeložili, po čínsku zpívají a hrají na lidové čínské nástroje! Ve zbylé půlhodině nové hudby není ale všechno škvár: jiné než Hejmo-Kotvovy písně jsou víceméně skvělé. Absolutními jedničkami je první singl Každej už to ví (Jiří Plech Novotný) a Roškaňukova Balada šílené krávy, mnohem hlubokomyslnější, než jak vyznívá z titulu.

V historii českých jazzových alb není mnoho živých nahrávek, zachycujících prostředí a náladu jediného večera s tak výtečným výsledkem. Vzpomínám si jen na nahrávku tandemu Stivína a Daška, převzatou ze zahraničního festivalu v Lublani z počátku sedmdesátých let, a na Jazzissimo z roku 1981, na kterém se Laco Déczi se Svatoplukem Košvancem setkali v Parnasu se Sonny Costanzem a bubeníkem Davem Wecklem. 13. října roku 2000 přibyl do této početně skromné série snímek další. Na festival v Přerově se onoho dne na pódiu - a to skutečně až na pódiu, bez jediné zkoušky a bez dohody předem - setkalo trio bubeníka Josefa Vejvody s trumpetistou Bennym Baileym. Bailey je ročník 1925, člen big bandů Dizzyho Gillespieho a Lionela Hamptona, a host prvního pražského Mezinárodního jazzového festivalu z roku 1964. Josef Vejvoda, ročník 1945, je o dvacet mladší, partner Karla Velebného a dlouholetý člen JOČR. Členové jeho tria jsou zase o dvě desítky let dál: pianista Kryštof Marek, ročník 1967, a basista Ondřej Štajnochr, 1968. Je to malá historie jazzu v kostce - tím spíše, jestliže Benny Bailey zakončí nahrávku písničky Memories of You parafrází Armstrongovy fanfáry z jeho slavného West End Blues z roku 1927, kdy Baileymu byly sotva dva roky. A co víc - autorem písničky je Eubie Blake, zatím snad jediný jazzman, který se roku 1963 dožil rovné stovky let, aby za pár dní nato spokojeně odešel.

Setkání je tak svědectvím o kontinuitě tradice, která je i po tak dlouhé době stále ještě překvapivě živá a ve šťastných okamžicích přináší výtečnou, šlapající a strhující muziku. Album ukazuje názorně, jak taková muzika vzniká, jak se trio s věhlasným trumpetistou navzájem oťukávají a postupně s sebou strhují i obecenstvo. Dodatečný odposlech nahrávky zapůsobil na účinkující natolik, že se rozhodli pojmenovat album parafrází titulu písničky, kterou Bailey v Přerově dokonce zazpíval, ačkoliv jeho poslední pěvecké vystoupení proběhlo hned na samém začátku jeho kariéry: A Meeting To Build A Dream On, Setkání, o jakém se vám může jen zdát. Na rozdíl od většiny snů, jaké nás v noci obvykle pronásledují, je tohle sen nanejvýš příjemný.