Ten, kdo stavěl dům, ví, že když se rozhlíží po okolíkovaném kusu zabláceného terénu, říká si, safra, měl bych postavit něco většího, bůhví, kdy se k tomu zase dostanu. Ale když se dívá zevnitř svého domu, zabydleným prostorem, řekne si nejspíš, pane jo, to je ale velkej dům. A těch krámů. Dveře a futra a záclonky a nábytek a támhleto nám ještě nedávno stačilo, ale už je nejvyšší čas koupit něco nového, lepšího. Obměňovat třeba, vylepšovat. Pohled na hlínu se zdál být banální a minimalistický, pohled zevnitř zabydleného domu monumentální.

A to je tak trochu jako se životem. Na první pohled nuda. Narodil jsem se, fajn, ale co teď? Jak jen to přežiju do padesátky? A pak sedíte v rychlíku, máváte okýnkem girlandou, na které je velká padesátka, ale koho to zajímá, mávátko vám stejně vyrve vichr z ruky, a tak si sednete zpátky do sedadla, a říkáte si, krucinál, já jsem to přežil! Ale že to byla katedrála Notre Dame! Už jen jak si kluk rozbil hlavu na kole, že se čekalo buď, anebo. Nebo když si šla malá poprvé do drogyšky koupit lak na nehty. Bylo jí pět a lak měl zlatou metalýzu. Nebo když se rodila další malá. Nebo když jiná malá předčasně zdrhla z tohoto světa, protože dostala devizák na obláček. Nebo když jsem vzal kluka poprvé a bez varování do kina. Nebo když jsme po noční bouřce v Alpách uviděli moře. Nebo když místo zubů vyrostly nové zuby. Nebo když jsme otočili auto na střechu. Nebo když se provalilo, že Ježíšek není. Nebo když jsme znovu uvěřili, že je. Nebo když jsme opili tchyni. Nebo když se malá sama od sebe naučila jezdit na kole a plavat. Nebo když se kluk naučil na základce zpívat. Nebo jeho první výlet s baťůžkem plným výbavy pro život. A jak se pořezal a přiznával se s úsměvem, abychom se nezlobili. A my se nezlobili a on s úlevou zjistil, že je to jeho nejšťastnější zranění. Nebo když se ten nejstarší dostal na akademii. Nebo když se ta nejmladší nepoblinkala celých pět hodin. Nebo když jsme zoufale lezli na Ještěd, místo abychom tam vyjeli autem. Nebo první šatičky. A první motýlek. Nebo anebo anebo...

Jak jen to jejich matka mohla vydržet? A jak jsem to vydržel já? Kolikrát jsem si říkal, že maturitu nepřežiju. Ani první kroky po jevišti. A před kamerou. A před komisí. A před kolegy. Že nemám na to, mít rodinu. Dispozice. Ani prachy. Že jsem tu vůbec tak nějak omylem. Že si náhoda se mnou zahrála a já nemám sílu se proti tomu odvolat. Že vlastně ani není kam a ke komu. Že jestli tuhle chorobu ve zdraví přežiju, tak už si dám vážně bacha a začnu znovu, a líp. Že už konečně vrátím tu utajenou knížku do knihovny. Že a že a že...

Stavěl bych znovu? Ani bohovi! A žil bych ještě jednou? Ani... A víte, že jo?