Někdejší bolševické televizní orgie propagandistického sebepotvrzování u příležitosti nejrůznějších výročí dnes vystřídal spíš zdvořilý nezájem, zpravidla krytý povinnou premiérou či reprízou konvenčních výročních titulů. Jen vzácně využije televize připomínané výročí jako příležitosti pro společenskou a osobní sebereflexi minulosti a přítomnosti, ideálů a reality. Ukázku této alternativy nabídla na okraj letošní připomínky sedmnáctého listopadu Česká televize. Dva dny před památným datem uvedla v pozdně večerních hodinách na druhém programu premiéru dokumentu Čechoameričana Roberta Buchara Sametová kocovina.

Pro část diváků (i některé recenzenty) byly více než dvě hodiny Bucharovy zprávy o lidech a době zklamáním. V kontextu formálně vycizelovaných dokumentaristických exhibicí, které spořádaně servírují publiku jasně a jednoznačně zformulovanou myšlenku, působilo neučesané leporelo osobních vzpomínek a výpovědí významných českých režisérů skutečně nezvyklým dojmem. Kdo se však smířil s téměř amatérskou technickou kvalitou obrazu, přijal prosté střídání mluvících hlav jako princip, a ne nedostatek, a především nepodlehl klamnému zdání, že slyšené je pouhou x-tou reprízou sebelítostivých a nostalgických nářků režisérů-pohrobků slavných šedesátých let, dočkal se výjimečného zážitku: Stal se svědkem zaujaté a nezvykle otevřené paralelní konfrontace, často diametrálně odlišných a značně kontroverzních osobních názorů nejen na poslání a stav kinematografie či vlastní i cizí tvorbu, ale i životní priority, někdejší i dnešní stav společnosti, morálku, přizpůsobivost, charaktery atd. atd. S řadou z kategoricky pronášených soudů jistě mnozí bouřlivě nesouhlasili, jiným neméně bouřlivě zatleskali. Podstatné však je, že ve svém souhrnu nabídly na pozadí "pouhého povídání o filmu" pozoruhodně plastický a rozmanitý obraz naší minulosti i současnosti. Nepříliš radostný, nepříliš optimistický. V době, kdy děsivým dědictvím půlstoletí totalitních režimů dodnes zůstává stádní kult jediného správného názoru, na který mají opět patent neomylní podílníci politické moci, to není málo.