Kanada se svou pověstí vyspělé demokratické společnosti byla nedávno pokárána Komisí pro lidská práva OSN kvůli situaci svých původních obyvatel - indiánů a Inuitů čili Eskymáků. Ze statistiky totiž vyplynulo, že úroveň jejich vzdělání, zaměstnanosti a vybavenosti domácností je pod celostátním průměrem, kdežto jejich závislost na sociální podpoře, narkomanie, kriminalita a sebevraždy mezi mladou generací jsou nad národním průměrem Kanady.

Za neradostný stav domorodého obyvatelstva Kanady je odpovědnost připisována společnosti, ve které indiáni a Inuité žijí. Kanaďané vcelku tento názor přijímají, nevidí však jednoduché řešení, neboť dosavadní pokusy o nápravu nebyly příliš úspěšné. Názory indiánů se také liší. Ten nejradikálnější vychází z přesvědčení, že idylicky tradiční způsob života původních obyvatel byl zničen příchodem Evropanů. Ti se pak usadili na půdě, kterou vymámili na důvěřivých indiánech výměnou za korálky, kořalku, pár pušek, a pro indiány vytvořili rezervace. Ergo: vrátit půdu, zaplatit vysoké odškodné a uznat naprostou suverenitu původních obyvatel.

Příchod Evropanů ke břehům řeky Sv. Vavřince začátkem 17. století nepochybně znamenal změnu. První se dostavili Francouzi - zlákáni vidinou obrovské zásobárny kožešin. Dodavateli byli indiáni, kteří začali lovit nikoli už jen pro vlastní potřebu, ale hlavně za účelem výměny. Navíc byla místnímu kmenu nabídnuta ochrana před útoky kmene sousedního. Vzápětí za obchodníky a lovci kůží se dostavili misionáři s úmyslem civilizovat indiány a obrátit je na křesťanskou víru. Zakládali internátní školy pro děti z roztroušených a vzdálených osad, a tím narušili přirozený vývoj v rámci rodiny. V druhé polovině 17. století přišli Angličané, taktéž kvůli kožešinám, a prostřednictvím velkoryse organizované společnosti Hudson Bay Company ovládli prakticky celé území dnešní Kanady s výjimkou oblastí už obsazených Francouzi. Pro nás je zajímavé, že prvním guvernérem společnosti byl princ Rupert, narozený v Praze jako syn českého krále Bedřicha Falckého. Rivalita dvou tradičně nepřátelských evropských národů se projevila i na tomto kontinentě v neustálých šarvátkách a indiánské kmeny bojovaly jako spojenci jedné či druhé strany. Nakonec zvítězili Angličané a po spojení všech částí země se vytvořila Kanada v nynější podobě jako součást britského impéria. Indiánským kmenům byla vyhrazena území, kde jim mělo být umožněno vzdělání, sociální výpomoc, orientace na zemědělství a místní podnikání.

Jak tedy vypadá situace dnes? Registrovaných indiánů je přes 600 tisíc a jejich počet neustále roste díky vysoké porodnosti a zdravotní péči. Mají speciální status jako původní obyvatelé. Jsou roztroušeni po celé Kanadě, ale nemohou být považováni za národ, protože jsou příslušníky 625 různých kmenů a společenstev, lišících se jazykem, způsobem života a v minulosti - s výjimkou sousedních kmenů - i naprostou izolací. Asi 60 procent jich žije v rezervacích, kterých je přes 2600 o rozloze 3 milionů hektarů. V rezervacích samozřejmě žít nemusí, má to ale své výhody, protože jim odpadá starost o živobytí a neplatí pro ně kanadské zákony. V rezervacích neplatí daně, nemohou být souzeni za dluhy, mají vlastní samosprávu, justici, policii a je o ně všestranně postaráno, včetně ubytování v rodinných domcích zdarma, kulturních, sportovních a společenských zařízení. Mají nárok na rozsáhlejší sociální a zdravotní služby než ostatní obyvatelé, kteří to všechno platí. Ministerstvo indiánských věcí poskytuje ročně kolem sedmi miliard kanadských dolarů, což představuje asi 20 tisíc dolarů na osobu v rezervacích. Výdaje na rodinu jsou tu tedy podstatně vyšší, než je průměrný příjem kanadské rodiny.

Jsou tu ovšem i nevýhody v podobě nedostatku pracovních příležitostí, izolovanosti, jednotvárnosti života a výhledu do budoucna, což často vede ke kriminalitě, násilnostem v rodině a k zoufalství. To všechno jsou známá fakta, názory na řešení se však značně liší.

Jak bývá v Kanadě zvykem, když si vláda s něčím neví rady, ustaví komisi, která má doporučit, jak na to. Po pěti letech bádání a 50 milionech výdajů komise vypracovala sáhodlouhou zprávu, která v podstatě doporučuje zlepšit ekonomickou situaci indiánů převodem více peněz, území a přírodních zdrojů do jejich vlastnictví. Kritické hlasy nepovažují takové řešení za nejvhodnější a poukazují na paradox, že čím více peněz je k dispozici, tím více se situace většiny indiánů zhoršuje. Podtrhuje se neudržitelnost poměrů, kdy privilegovaná vrstva bez jakéhokoli podílu na vytváření hodnot má nárok na životní standard daňových poplatníků. Jako dlouhodobé řešení se uvádí zapojení domorodého obyvatelstva do většiny společnosti, jeho ekonomickou integraci a ochotu přesídlit tam, kde jsou pracovní příležitosti. Jak to dopadne, závisí také na ochotě přiznat si, že návrat do minulosti je nemožný.