Vojtěch Jasný chystal vesnickou kroniku Všichni dobří rodáci po celá desetiletí; sbíral podklady, upřesňoval si, co se vlastně v poválečném období na vesnici dělo. Teprve v roce 1968 vysvitly nejpříznivější naděje pro natáčení. Režisér zde však účtoval i s vlastní minulostí, s postupně rozleptávanou vírou v lepší zítřky. Vždyť uplynulo pouhých patnáct let od doby, kdy se podílel na vytvoření zcela vylhaného pseudodokumentu Neobyčejná léta, který v idylickém naladění líčil, jak krásné a povznášející bylo zakládání zemědělských družstev.

Postřehneme, že ve Všech dobrých rodácích se režisér rozhodl vyprávění, rozklenuté od konce války až po epilogovou přítomnost, rozčlenit do řady kapitol, jednou rozmarnějších, jindy vážnějších či dokonce tragických. Pro všechny své postavičky má porozumění, ať již se dopouštějí jakýchkoli činů. Nad příběhem se jako svorník klene nejen smířlivý komentář (s výmluvnou větou "co jsme si nadrobili, to si také snězme"), ale především lyrické zakotevní. Opájí se podmanivými přírodními sceneriemi ve střídajících se ročních obdobích (díky nádherné kameře Jaroslava Kučery). Postihuje pospolitost lidí zde žijících, kterou nezničí ani vpád politického násilí, ačkoli cesty mnohých kamarádů se navždy rozejdou. Nevynáší jednoznačný odsudek: zamýšlí se spíše nad osudovými omyly, jimž tolik lidí podlehlo.

Jasnému se lépe daří tam, kde své hrdiny může problematizovat, sejmout z nich aureolu výjimečnosti - mám na mysli nenapravitelného zlodějíčka (Vladimír Menšík), děsícího se zvěsti, že za mřížemi by měl tentokrát podstoupit jakousi převýchovu, mám na mysli rozšafného, distingovaného komunistu (Vlastimil Brodský), jenž z vesnice, která se postavila proti idejím, které ztělesňoval, posléze odchází. A lze sem přiřadit i fanfarónského sedláka (Waldemar Matuška), přestože právě na tuto postavu se sneslo nejvíce výtek. A samozřejmě nelze pominout uhrančivé scény tancovaček (s výtečně napsanými hudební sóly), hospodských sezení, neopakovatelné jsou autentické stařecké tváře, zvrásnělé celoživotní těžkou prací. Proto ústřední postava půdě i rodině oddaného rolníka Františka (Radek Brzobohatý), jehož nezlomí ani vězení, zůstává ve své nadoblačné ušlechtilosti příliš papírová, příliš bezbarvá a jednorozměrná.

Všichni dobří rodáci si záhy vykoledovali přídomek zhoubné pomluvy a nesměli se předvádět. Strach z věhlasu, který tento snímek získal, byl takový, že dokonce vznikl obdobně zaměřený (ale protikladně vyznívající) film O moravské zemi, kde přemýšlivého rolníka, jenž své štěstí nalezne ve zkolektivizovaném zemědělství, ztělesnil rovněž Brzobohatý. Ale Jasného film nepřestal nikdy oslňovat.

Španělsku jen těžko porozumíte, nepochopíte-li alespoň něco z onoho proslaveného národního svátku - koridy. Toreador, to není krutý řezník, jak by se mohlo zdát zjemnělému evropskému divákovi. "Torrero" je hrdina, muž, který se postaví sám a čelem proti mohutnému zdivočelému zvířeti, aby ho přemohl. Toreador, to je ztělesnění mužnosti, odvahy a krásy. Obdivují ho všichni. Muži oceňují vůdce, ženy podléhají hrdinovi. Juan Belmonte je postavou, kterou není ve Španělsku třeba nikomu představovat. Syn z mnohočetné sevillské rodiny, který se ke své slávě probojoval doslova přes vlastní porážky, neústupností a dech beroucí odvahou. Stal se jednou ze španělských legend, slavný, bohatý, zbožňovaný - a osamělý.

 Středa 5. 12. 2001 PRIMA - 21.55 hodin

Život ve stínu

Při nočním vyhánění bezdomovců z prostor nádraží je jedna z nich - Sára - usmrcena autem bohatého a úspěšného organizátora dobročinnosti Ingmara Borga. Manžel mrtvé dr. Bomberg je bývalý právník, který skončil jako bezdomovec poté, co si odseděl trest za to, že vzal spravedlnost do svých rukou, když soud osvobodil nesporného pachatele těžkého zločinu. Nyní chce potrestat viníka Sářiny smrti, zatímco parta dalších bezdomovců využívá situace k vydírání Borga. Ten si myslí, že je odbude, ale je jimi napaden a zraněn, na místě je nalezena také jeho mrtvá manželka...

Režie Josef Rödl. Hrají Miroslav Nemec, Udo Wachveitl, Bruno Ganz, Erwin Leder, Michael Fitz, Dominic Raacke, Marion Mitterhammerová a další.

Čtvrtek 6. 12. 2001 NOVA - 22.35 hodin

Úspěšný advokát Andrew Beckett, pracuje pro renomovanou právnickou firmu ve Filadelfii. Sebevědomý mladý muž je však nemocen. Má AIDS. Měsíc poté, co úspěšně obhájí velkou stavební firmu proti žalující straně zastupované černošským právníkem Joem Millerem, navštíví Millera v jeho kanceláři. Je unavený, pobledlý a shání právníka, který by jej zastupoval. Byl propuštěn. Údajně kvůli ztraceným materiálům k důležitému případu, podle Becketta však byla důvodem jeho nemoc. Režier Jonathan Demme. Hrají Tom Hanks, Denzel Washington, Jason Robards, Mary Steenburgenová, Antonio Banderas a další.

Pátek 7. 12. 2001 NOVA - 21.50 hodin

Americký akční snímek, ve kterém se odvážný policista rozhodl dokázat, že nikdo, ani vysocí vládní úředníci, nestojí nad zákonem, který on zastupuje. Jako herec tu debutoval, a hned hlavní rolí, slavný Steven Seagal. Vytvořil postavu policisty a experta na bojová umění Nika Toscaniho, italského přistěhovalce, který vyrůstal v chicagské chudinské čtvrti, jako kluk se učil aikido od mistrů v Japonsku a před patnácti lety pracoval jako agent CIA. Dnes je milujícím manželem a otcem malého syna, citlivým a vzdělaným mužem, kterého však sužují vzpomínky na Vietnam a zejména pak na brutálního Zagona a jeho nelidské metody výslechu zajatých Vietnamců. Nyní nechce Nico nic než dělat dobře svou práci a trávit čas s manželkou a jejich maličkým synem. Minulost se však nečekaně vrací...

Režie Andrew Davis. Dále hrají Henry Silva, Pam Grierová, Sharon Stoneová a další.

Sobota 8. 12. 2001 ČT 1 - 23.40 hodin

Režisér Robert Rodriguez se již zařadil mezi filmaře, kteří - podobně jako Quentin Tarantino - i v nejděsivějších výjevech hledají směšné, ba groteskní prvky, hrůzu s oblibou prolínají morbidním humorem. Svědčí o tom i snímek Od soumraku do úsvitu, kde si jednu z ústředních postav, jednoho z prchajících vrahů, zahrál právě Tarantino (ostatně napsal si i scénář) jako bez rozvahy střílejícího maniaka, podezíravého psychopata, který "slyší hlasy" a domýšlí si neexistující významy.

Jeho o něco uvážlivějšího bratra ztělesnila před pěti lety vycházející hvězda George Clooney, čerstvě proslavený seriálem Pohotovost. V jejich blízkosti se ocitá pokojný reverend (Harvey Keitel), který se vyrovnává se ztrátou víry, případně se ztrátou lásky k Bohu, doprovázený dvěma dospívajícími dětmi. A tato různorodá společnost, provázená ještě dalšími všeho schopnými desperáty, se nedobrovolně ocitá v jakési obskurní putyce, kde však začnou dít podivné věci - záhy se ukáže, že se jedná o rejdiště upírů.

Hrdinové však osvědčí odhodlanost, když záhrobní stvůry, měnící se v hrůzná pekelná stvoření nebo v polorozpadlé mrtvoly (s klasickým upířím vzhledem nakonec mají společné jen savé zuby) nemilosrdně likvidují, zejména se osvědčuje vrážení kůlu do těla (či aspoň špejle do utržené hlavy). Jenže mnozí obránci jsou pokousáni a posléze se mění v příšery, které musí bývalí kamarádi také zlikvidovat...

Vyprávění si libuje v makabróznosti předváděných činů, zřetelná je záliba v notně morbidním verbálním humoru, kdy jsou cynicky komentovány jednotlivé události, případně nastupuje vizuální překvapení (Tarantino se dívá na prostřelenou ruku, v níž zeje malý otvor, skrze něhož je vidět). Nedílnou součástí je rovněž "tvrdé" vyjadřování, používání vulgárních slov, mnohdy užívaných v nepatřičně směšném, pohoršlivém kontextu. Stačí vzpomenout vyzývavé chování reverendovy dcery, která Tarantinovi s klidem řekne, zda by jí nechtěl vylízat jistou tělesnou dutinu a natěšený muž se jí pak s nadějí vyptává, zda to myslela vážně. Autoři však co chvíli spiklenecky na diváka pomrkávají, že krvavou vyprávěnku nemyslí autoři zcela vážně, že jen zálibně načrtávají zjevně nadnesené hrůzostrašné obrázky. I když je možné, že leckomu se může při pohledu na takové zhůvěřilosti dělat špatně.

Už celá staletí vzrušuje, zda Shakespeare skutečně napsal všechny ty geniální hry, pod nimiž je podepsán. Jan Werich jej kdysi přirovnal ke dvěma zámkům plným spisovatelů. Shakespeare tvořil v době, kdy jeviště vyhlíželo jinak, než je dnes zvykem, kdy i ženské role hráli muži, kdy samostatná instituce divadla prožívala bouřlivé proměny - včetně svého přísného zákazu.

Přesto Shakesperovy hry stále oslovují - niternou znalostí lidského nitra, zkoumáním smyslu existence, sugestivními portréty vládců ovládaných výhradně touhou po moci. Mění se vnější kulisy, ale jádro příběhů zůstává stále aktuální. Shakespeare proslul nejen jako výjimečný znalec a pozorovatel lidských osudů, ale své postřehy dokázal vtělit do jedinečně vystavěných dramatických konstrukcí, ať již volil tragickou ři komediální polohu. Mnohé jeho postavy jsou nesmrtelné: Hamlet, Falstaff, Othello, Macbeth... a také žid Shylock.

Právě jemu je mimo jiné věnován nejnovější Večer na téma... Shakespearovo tajemství. Shylock je postava v mnohém unikátní: ač se jedná o vedlejší roli, která jen pomáhá patřičně zauzlovat dění k Kupci benátském, strhává na sebe rozhodující pozornost. Shylocka obdařil mnohými dobovými atributy, zvláště vypočítavostí a zištností, dokonce krvelačnou zlomyslností, ale současně jej zlidštil, když mu přisoudil i dojemné hořekování. Shylock je pro herce dokonce přitažlivější nežli postava titulní, natolik fascinuje svou mnohotvárností. F. X. Šalda jej postihl přesně. "Člověk, jemuž bylo křivděno již samým jeho narozením: duše heroická, které bylo souzeno zalknout se v úskoku (neboť neměla jiné zbraně proti životu), duch vzdorný a neústupný, který jest rozdrcen, poněvadž se neohne."

Večer uzavírá televizní inscenace jedné z méně známých Shakespearových her, Zimní pohádka, zajímavá i tím, že ji Shakespeare mimo jiné zasadil i do Čech, které si však nedokázal představit jinak než jako přímořskou krajinu...