Samozřejmě je mám rád, tyhle Čechy Česka. Už proto, že se sami mají tak rádi. Dělá to každý národ, čím větší, tím raději. Avšak moji Češi, ačkoli jen středně velcí, ti se mají rádi zcela nadprostředně. Existují dobré předsudky nebo lépe: velmi užitečné. Přinášejí prostě jistá plus. Při poloze Čechů, kterou jsem vám popsal, jsou karamboly dějin běžná událost. Člověk tedy potřebuje řádnou porci dobré nálady, aby na to zapomněl nebo našel jiný výklad. Už samo slovo Geschichte má v češtině svou filozofii. Dějiny znamenají, jen že se něco dělo. Komentář se nepřímo, leč jasně přenechává někomu, kdo dění vnímá jako vnější událost, protože se jemu mnoho neudálo. Z této pozice se slavný "smysl dějin" jeví prostě lépe. Prorocké Má dáti tolik netrápí. Dějiny se dějí, nemíří však přesně na nic konkrétního, ale končí nutně u vnímatele, který se jich ujal.

Čech dneška je víceméně šťoural-optimista. Poměry jsou špatné (a to od dob Řípu), on je ale dobrý - nebo prostě lepší než ty poměry. Nechci tomu říkat nedostatek míry. Spíše je to výkvět sebezáchovy. Chod dějin je var a vrásnění, vrší hory, v mocném moři skály. Když je chceme minout, potřebujem nejen Odyssea, ale taky posádku a pro tu hodně vosku do uší. Není to tak špatný zvyk. Ne všichni musí slyšet vždycky všecko... A kdo ví, co pěly Sirény svému mořeplavci? Zajisté to byla zhoubná lichotka.

Také v Česku produkujeme hlavy, pro kritické časy ty zvlášť kritické. Masaryka třeba nebo Havla. Hlásíme se k nim však teprve za úžinou. Pak se ale šťoura mění v nadšence. Než se zase vrátí k železnému klidu a sám začne líčit celou Odysseu: "No vlastně to nebylo tak strašný. Občas něco někde hrozně bolelo, my to ale zmákli. A když šlo do tuhého, měli jsme ten vosk!"

Našinec se chápe jako praktik, trochu hnidopich a trochu kutil. Narodil se v prostých poměrech. To se jeden musí umět ohánět. I jako pán domu je víc domácí, chalupář a chatař. Vrchnost je mu pro smích. Má rád tykání - Kájo, Franto a Jardo, místo Karle, Františku nebo Jaroslave. Šlechtě nerozumí a pánbu? Hlavně čumí. Ne že by ho neznal, jenom zpochybňuje jeho všudypřítomnost. A černé sukno je mu podezřelé. Velmi skromně věří, že je chytřejší, ne-li rovnou božsky, tedy víc než jiní. Věci jsou, jak jsou. Vidí hned jak na ně, jak je rozmontovat.

Je to realista (trochu surrealistický), svět je pro něj místo vezdejšího bytí. A když ho někdy nadchne bytí o sobě, rozhlíží se podezřele kolem dokola, jak si doobstarat trochu vezdejšku. To leckoho míchne, hlavně mnohé Čechy. Tolik zemitosti se dost těžko snáší. Jako realista má však výsledky.

A to zase svádí závistníky, aby je znevažovali podobně jako povahu. Léta jsem pátral, která negativa se nám připisují nejvíc: vyčuránek, podlejzal a žvanil, malý pletichář.

Když to někdo chtěl podat jemně, nabídl slůvka jako inteligentní, flexibilní, elokventní, taktik, který zná své možnosti a meze. Popis se tím v jádru skoro nezmění.

Abych téma trochu odlehčil, nabízím vám českou předpojatost. Němec se tu chápe hlavně jako pilný hloubal, věčný tvrdohlavec a velký náfuka. Každý zkrátka má svou pádnou odpověď. A nedejte se mýlit, když jsme laskavější a když to opíšeme jako pracovitý filozof, pevný člověk znalý vlastní ceny.

Předsudky jsou úsudky předků žité pro potomky, postihující slabosti starého soupeře tak, aby se kolektivní já vlastního klanu cítilo lépe. Problém předsudků spočívá v tom, že vidí slabost, ale ne sílu.

Na předsudcích není zajímavá jejich obecná nízkost, ale jejich konkrétní užitek. Kdyby nelahodily kmenové duši, byla by po nich veta.

Proto není divu, že působí i ve své pozitivní verzi. Budují distanc, to je jejich nejvlastnější úkol. Distanc se nemění, nosí jen jiný kroj. Stačí si ale troufnout a přeskočit nápovědní budku rovnou do hlediště, opustit scénu, na které se hrají naše vlastenecké kusy, a sednout si chvíli mezi diváky. Odtud se tyhle inscenace jeví už jinak a o přestávce se o nich v kavárně dá prima klábosit.