Řekněte, kdo nemá rád předvánoční atmosféru? Myslím tu poetickou, klidnou, pohodovou, navozující lásku a mír. Na koho by nezapůsobila všudypřítomná rolničková hudba, která společně s třpytícími se ozdobami najednou vtrhla do té každodenní všednosti? A koho by nepotěšilo, najde-li v té obrovské nabídce něco, o čem ví, že to pod stromečkem udělá blízkému člověku radost? A přece je tu i shon, spěch na poslední chvíli, strkání a bezohlednost v metru a tramvajích, nešťastné karamboly řítících se aut, ale i lidské srážky ve vchodech obchodů. I to patří k předvánoční atmosféře. Jedno od druhého nelze oddělit. Nu ano, je to tím, že jsou lidé, kteří si váží toho prvního, a jiní, kteří způsobují to druhé. Vánoční čas je takovou názornou ukázkou, že tohle třídění lidského rodu vyhrocuje situace po celý život. Sociolog by teď asi řekl, že to jde napříč generacemi, napříč pohlavími, napříč vrstvou vzdělanou i méně vzdělanou, a docela určitě napříč členstvy politických stran. Jde totiž o povahu. O povahu každého z nás. To je taková věc, která dovede neuvěřitelně zamíchat politikou, penězi i stabilitou vztahů. Je to neustále působící faktor, který vytváří prostředí, atmosféru pokoje či neklidu.

Ještě rodiče dnes už dospělých generací často poučovali slovy: to se nehodí, to slušný člověk nedělá. Ti, kterým to bylo určeno, věděli, co je to stud a co znamená "jít do sebe". Myslím, že s celoživotními důsledky. V poslední době se ale zdá, že společensky přijatelné je jaksi všechno. Mnozí to mylně vydávají za svobodu. Představitelé politické strany, která chce vyhrát příští volby, si na své konferenci demonstrativně před televizními kamerami potřásají rukou s "čestnými hosty", o nichž celý národ ví, že jeden z nich vydělal deset milionů na tom, že poradil zahraničnímu investorovi, jak nejvýhodněji, rozuměj nejlevněji, vykoupit státní majetek. A druhý že dokázal přesvědčit soud, že za svůj odpovědný podpis není zodpovědný a že o falešných sponzorech nevěděl zhola nic. I jiné věci jako by nás už nevyvedly z klidu. Řediteli Úřadu vyšetřování politici preventivně vynadají, aby si nedovoloval naznačovat, že na jeho vyšetřovatele je činěn jakýsi nátlak. Ministr vnitra mu sice přesto po zralé úvaze přidělí policejní ochranu a předseda Poslanecké sněmovny, aby dokázal, že vyšetřování kauzy obviněného ředitele komerční televize nemá s politikou nic společného, ho přijme přátelsky ihned, jakmile je propuštěn z vazby. Prý tak demonstruje, že ve svobodné zemi se ctí presumpce neviny. Že v zákulisí je i jistý zájem o připravovanou koupi Barrandova, se veřejně nic neříká. Ani se nemluví o ochranné ruce, která umně zakrývá, že komerční televize obviněného týden co týden veřejně pořádá hutné školení pro praktiky prostituce. V jiných zemích snad, ale u nás - nic k zamyšlení. Vlastně i ředitel Národní galerie, předpokládá se, že představitel naší kultury, vydá knihu svých básní, jakým nepatří jiné označení než úchylná pornografie. Když se šíří hnisavá nákaza, prolíná politiku, ekonomiku, kulturu i život sám.

Mladá generace pomalu začíná vnímat některé věci jako normální, pro život výhodné, ba nutné. Lehce se zbavuje zábran a z atmosféry, která by měla držet úroveň, ale je obtížná a nelehká, se dobrovolně stěhuje na tu druhou stranu. Ale lidé všech generací dovolují projevit se povahovým rysům, které by morální společnost nepřipustila. Ukázala to nedávná situace po útoku na manhattanské mrakodrapy. Zejména pak zprávy o šíření dopisů, infikovaných antraxem. Varovné informace o úmrtí několika lidí v USA, kteří s těmi dopisy přišli do styku. Svět hrůzou oněměl, ale v hlavách některých našich lidí se zrodila inspirace. Zavilost je vedla k tomu napsat pár výhrůžek a nadávek, přisypat mouku, cukr, bílý pudr nebo prací prášek a poslat někomu, koho nenávidí. Ať se bojí, ať se trápí, ať nespí, ať se k smrti vyděsí! Daleko od míst skutečných antraxových zásilek je česká kotlina. Ale rušno jsme si v ní dovedli připravit sami.

MUDr. Stanislav Brádka vede laboratoře Státního ústavu jaderné, chemické a biologické ochrany. Zabývají se vážnou vědeckou a organizačně systémovou prací. A najednou bylo všechno jinak. Do laboratoří začali policisté a členové Hasičského záchranného sboru dovážet denně stovky zásilek, které pro podezřelý obsah nechtěli jejich adresáti přijmout. Balíků z ciziny se zbavovaly i firmy, jejichž vedení sídlí za hranicemi. Protože - co kdyby! Každá z těch zásilek musela projít několika, opakuji několika vyšetřeními. Doktoři věd přestali dělat svou práci a stali se vedle svých kolegů laboranty, protože počet zásilek narostl do tisíců. Kromě toho vyjížděli policisté a hasiči k bílým práškům, rozsypaným na volných prostranstvích, kolem poštovních schránek a na úřadech. A telefonní linky nestačily přijímat hlášení.

Začal vynechávat soudný rozum a zvítězila panika. Ta, když si zamane, udělá v neukázněné společnosti víc škody než ohrožení samo. I tentokrát slavily triumf špatné povahové vlastnosti. Noviny nijak nehýřily články, které by se nad tím pozastavily. Na trhu nejsou káravá slova. Zajímavý byl počet. Přece žádné moralizování, dnes se nosí informace! Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Lépe teď víme, jak bude fungovat Integrovaný záchranný systém, bude-li nám hrozit skutečné nebezpečí. A to zažehnáno není. Jenom peníze, kterých je zapotřebí všude, jsme mohli vydat účelněji. Bylo to drahé poučení. A poučení, na které bychom neměli jen tak rychle zapomenout.