Jedna z definic inteligence tvrdí, že jde o míru schopnosti rozlišit podstatné od nepodstatného. Pokud platí, asi jen těžko bychom našli činnost podobně pošetilou, jako zabývat se televizními seriály. Přesto jsou to právě původní tuzemské seriály, které tradičně dokáží pravidelně přilákat k obrazovce miliony diváků a se stejnou uhrančivostí vyprovokovat k názoru i nejednoho intelektuála. Neutuchající pozornost opakovaně poutají zejména návraty seriálových evergreenů z totalitních dob. Mnohé z dnes vynášených soudů si přitom zaslouží víc pozornosti než dílo samo - viz nedávná odhalení univerzální komediální "lidovky" v podobě pravidelně reprízovaných Chalupářů jako obzvláště rafinované a nebezpečné ideologické diverze. Ponechme však protentokrát stranou obvyklé snahy o paušální kádrování a cenzurování minulosti. Zbude realita: Vedle hloupých a účelově jednorozměrných agitek z rodu majorů Zemanů, žen za pultem či tajemníků Pláteníků vznikla v době temna řada titulů, které dodnes zosobňují brilantně zvládnuté seriálové řemeslo (Nemocnice na kraji města). Pár jich dokonce atakuje hájemství umění (Byl jednou jeden dům). Přitažlivost mnohých repríz proto patrně nebude pouhou záležitostí divácké nostalgie, natož úchylným masovým vzýváním někdejšího zločinného režimu.

Vedlejším efektem pravidelných návratů české seriálové "klasiky" je průběžná konfrontace s dnešními televizními vyprávěnkami na pokračování. Její většinové výsledky dávají tušit, že v budoucnu se situace asi přece jen změní: Za pár let bude do pamětnické kategorie patřit například i nedávno uvedená Šípková Růženka. Někdejší ideologickou služebností netrpí. Stejně marně bychom v ní však hledali i další "charakteristické" vlastnosti dnes úspěšně reprízované produkce - scenáristickou zručnost, režijní profesionalitu a dobré herecké výkony. Až se Míkův a Hanušův diletantský opus za čas na obrazovku vrátí, bude možná televizní publikum už vědět, že sledovat znovu podobný nesmysl je ztráta času.