Animovaný snímek Atlantida - tajemná říše vypráví o
hledání ztracené Atlantidy, které se však zvrhne v kořistnou bezohlednost. Hlavní
postavou je nepraktický snílek Milo, oficiálními odborníky vysmívaný znalec
zaniklých jazyků (jako jediný je schopen rozluštit prastarý cestopis), jemuž je
zcela cizí zpočátku tajená chamtivost podobných "archeologických" výprav,
takže se okamžitě postaví na zdánlivě marný odpor.
Film až s groteskní
důsledností uplatňuje kritéria takzvané politické korektnosti, takže ve výpravě
nalezneme zastoupena nejen obě pohlaví, ale také nejrůznější rasy a národnosti.
Předeším je však odmítnuto ničení odlišných civilizací ve jménu zisku (ovšem o
nadřazenosti, pocitu všem dobyvatelům vlastním, nepadne jediné slovo).
Do doby před sto lety zasazený příběh se lomí do dvou částí: ta první naplňuje
rozměr dobrodružné podívané, když posádka překonává, pod hladinou i na souši,
nejrůznější nástrahy a překážky cestou k tajemné Atlantidě. Druhá naopak
líčí, jak se Milo a několik jeho druhů, v nichž se probudilo svědomí, snaží
několika padouchům zabránit, aby odcizili zdroj mimořádné síly, pojený s
chřadnoucí Atlantidou a jejími bezbrannými obyvateli.
Animovaný příběh jistě dovoluje lecjakou nadsázku, avšak tentokrát nezbývá než
konstatovat, že autorská svévole místy přesahuje míru únosnosti. Mám na mysli
poplatnost jinde osvědčeným motivickým stereotypům, jak dokládá třeba sekvence
"hvězdných válek" - hrdinům se podařilo oživit létající stroje a
útočí na nepřátelská letadla, která se padouchům neznámo odkud podařilo získat.
Všimneme si kresebné zjednodušenosti: postavičky se vyznačují ostře řezanými
obrysy až karikaturního rozměru, zcela se vytratila pověstná disneyovská zaoblenost
tvarů. Humorné zakotvení zápletek je potlačeno ve prospěch jednak téměř
thrillerových klišé, jednak ve prospěch romantické milostné zápletky. Kompoziční
pojetí i střihová skladba samozřejmě napodobují postupy hraných filmů, podnikají
se obdobné jízdy kamerou, obdobně se panoramuje prostor, dosahuje se prostorové iluze
(zvláště při leteckých soubojích).
Avšak tato nápodoba postrádá vynalézavost i vtip. Jako kdyby se
ozvývala zdegenerovaná ozvěma filmů z rodu Hvězdné brány, jejíž základní
půdorys je nápadně podobný: zbídačená civilizace, jíž novou šanci nabídnou až
po zuby ozbrojení cizinci "odjinud", rovněž se ve výzkumné misi objeví
destruktivní tendence, které je nutno zastavit, rovněž se rozvíjí milostný románek
a hrdina-snílek (též odborník přes staré jazyky) se rozhoduje zůstat. Jenže
Atlantida působí jen jako bůhvíkolikátý odvar naznačených schémat.
JAN JAROŠ