Animovaný snímek Atlantida - tajemná říše vypráví o hledání ztracené Atlantidy, které se však zvrhne v kořistnou bezohlednost. Hlavní postavou je nepraktický snílek Milo, oficiálními odborníky vysmívaný znalec zaniklých jazyků (jako jediný je schopen rozluštit prastarý cestopis), jemuž je zcela cizí zpočátku tajená chamtivost podobných "archeologických" výprav, takže se okamžitě postaví na zdánlivě marný odpor.

Film až s groteskní důsledností uplatňuje kritéria takzvané politické korektnosti, takže ve výpravě nalezneme zastoupena nejen obě pohlaví, ale také nejrůznější rasy a národnosti. Předeším je však odmítnuto ničení odlišných civilizací ve jménu zisku (ovšem o nadřazenosti, pocitu všem dobyvatelům vlastním, nepadne jediné slovo).
Do doby před sto lety zasazený příběh se lomí do dvou částí: ta první naplňuje rozměr dobrodružné podívané, když posádka překonává, pod hladinou i na souši, nejrůznější nástrahy a překážky cestou k tajemné Atlantidě. Druhá naopak líčí, jak se Milo a několik jeho druhů, v nichž se probudilo svědomí, snaží několika padouchům zabránit, aby odcizili zdroj mimořádné síly, pojený s chřadnoucí Atlantidou a jejími bezbrannými obyvateli.
Animovaný příběh jistě dovoluje lecjakou nadsázku, avšak tentokrát nezbývá než konstatovat, že autorská svévole místy přesahuje míru únosnosti. Mám na mysli poplatnost jinde osvědčeným motivickým stereotypům, jak dokládá třeba sekvence "hvězdných válek" - hrdinům se podařilo oživit létající stroje a útočí na nepřátelská letadla, která se padouchům neznámo odkud podařilo získat.
Všimneme si kresebné zjednodušenosti: postavičky se vyznačují ostře řezanými obrysy až karikaturního rozměru, zcela se vytratila pověstná disneyovská zaoblenost tvarů. Humorné zakotvení zápletek je potlačeno ve prospěch jednak téměř thrillerových klišé, jednak ve prospěch romantické milostné zápletky. Kompoziční pojetí i střihová skladba samozřejmě napodobují postupy hraných filmů, podnikají se obdobné jízdy kamerou, obdobně se panoramuje prostor, dosahuje se prostorové iluze (zvláště při leteckých soubojích).

Avšak tato nápodoba postrádá vynalézavost i vtip. Jako kdyby se ozvývala zdegenerovaná ozvěma filmů z rodu Hvězdné brány, jejíž základní půdorys je nápadně podobný: zbídačená civilizace, jíž novou šanci nabídnou až po zuby ozbrojení cizinci "odjinud", rovněž se ve výzkumné misi objeví destruktivní tendence, které je nutno zastavit, rovněž se rozvíjí milostný románek a hrdina-snílek (též odborník přes staré jazyky) se rozhoduje zůstat. Jenže Atlantida působí jen jako bůhvíkolikátý odvar naznačených schémat.