Pan Vilém od milosrdenství správu domu svýho začal. Pán mladý, když se v panství uvázal, všecky a všelijaké vězně po všech panstvích pustiti a prázdná vězení učiniti rozkázal. I mnohým hrdla šenkoval, i vražedlníky na zápisy vydal. Na vysvětlenou: vrazi byli propuštěni po sepsání hrdelního reversu, jímž každý z nich se zavázal pod trestem smrti nepáchat další kriminální činnost. Slíbili pochopitelně všichni. Slíbili by zřejmě i modré z nebe. A tudy od milosrdenství správu domu svého pan mladý Vilém začal. (Amnestie má v našich zemích bohatou tradici, na niž lze účinně navázat. Ať to stojí, co to stojí.) Šestnáctiletý Vilém se stal přímou vrchností zhruba patnáctiny celé populace Českého království. Tomu odpovídal i složitý, ale poměrně účinný správní systém. Ten systém sahal od rožmberského vladaře k poslednímu hospodáři, od česko-rakouského pomezí až na Táborsko. Vilém převzal celý ten aparát jako součást dědictví po svých předcích, ale s tím se nespokojil: spolu se svými úředníky jej zdokonaloval tak, aby co nejlépe vyhovoval jeho představám i potřebám šlechtického velkostatku na prahu novověku. Ústřední nerv celého dominia představovala tehdy rožmberská kancelář na českokrumlovském zámku, dočetli jsme se v monografii historika Jaroslava Pánka o Vilémovi z Rožmberka. V jejím čele stál po dlouhé období 38 let rytíř Václav Albín z Helfenburka, schopný a zkušený organizátor, který na oddané službě Rožmberkům založil vlastní kariéru i vzestup dalších členů své jinak nezámožné rodiny. Za Albína vyvrcholila pravomoc kancléře, jemuž podléhali dva sekretáři, český a německý, několik listovních písařů a další úředníci dominia. Druhý významný článek tvořila rožmberská komora, určená ke správě financí. Její přednosta, komorní písař neboli komorník shromažďoval a evidoval vladařovy příjmy, ale sám z nich nesměl nic vydávat a navíc byl soustavně kontrolován kanceláří. Ochrana hotovosti spočívala na bedrech truhelního písaře, nazývaného podle truhlic, do nichž pod dva zámky ukládal panské peníze. Při Vilémových častých cestách se o pohotovou finanční rezervu staral pocestní písař, který jinak za vladařova pobytu na Českém Krumlově bděl spolu s kuchmistrem nad zásobováním dvora potravinami. Po vzniku České republiky se nám sice podařilo vrátit několika starobylým slovům jejich někdejší význam a snad i lesk (kupříkladu hejtmanovi), ale na rozdíl dejme tomu od Velké Británie, kde používají tytéž termíny i několik století, u nás vzaly mnohé za své, a je to škoda, protože - jak by bylo například poetické, kdyby se o státní rozpočet starali písaři komorní a truhelní, a prezidentské a premiérské výdaje měl během jejich státních a vládních návštěv na starosti pocestní písař? Výčet rožmberského managementu však ještě zdaleka nekončí. V blízkosti vladaře působilo též několik čestných dvorských hodnostářů. Například hofmistr a maršálek (udržovali velmožský dvůr na patřičné reprezentativní úrovni), zatímco takový štolmistr dohlížel na vladařovy koně, kočáry a příslušné služebnictvo. Tito úředníci a hodnostáři požívali na rožmberském dvoře velké vážnosti a byli štědře odměňováni penězi, důstojným ubytováním a vybranou stravou, naturáliemi, obrokem pro koně i šatstvem, někdy také nemovitostmi či případně nadějí na nějaké to stavovské povýšení. O úřednická místa se ucházeli měšťané, ale také četní šlechtici.

Vladař - dvůr - kancléř - komorník - hofmistr - maršálek. Nepřipomíná tohleto všechno a tihleti všichni až nápadně panovnický dvůr? Rožmberské sebevědomí na to mělo. Rožmberské dominium, to byl takový malý stát se vším všudy. Kancelář a komora byly jenom o něco skrovnějším protějškem hlavních úřadů Českého království, tituly hofmistra, maršálka a kancléře důvěrně připomínaly hodnosti trojice ze sboru nejvyšších zemských úředníků. Titulaturou i důstojným vystupováním měli dvořané a úředníci zvyšovat společenskou prestiž rožmberského vladaře, ale základní smysl jejich činností spočíval v tom, aby celé správní a hospodářské ústrojí spolehlivě pracovalo.