Píšete již od dětství. Vzpomenete si na to, co vás k poezii přivedlo?
Poezii jsem skutečně objevil někdy v osmi letech. Bylo předjaří, ležel jsem v posteli s chřipkou a poprvé držel v ruce lyriku polského romantika ?gowackého. Tento autor se vůbec hodí do postele, když stonáte - byl to bledý souchotinář s vysokým čelem oroseným studeným potem. Jeho poezii jsem samozřejmě moc nerozuměl, působila na mě spíš melodie veršů, oblíbil jsem si slovo anděl, které často používal, a pak jsem napsal spoustu básní o cherubínech, serafínech - takovou dětskou angelologii.

Básně pro mě tehdy byly především zaklínadly. A písmo - to byly čáry. Čáry čárané dětskou rukou, aby se kouzlo povedlo. Rovněž jsem zatoužil po bílé naškrobené košili s olbřímím špičatým límcem, v níž byl autor vyobrazen na obálce knihy.

Ve třiadvaceti letech jste za sbírku básní Pan Twardowski získal Ortenovu cenu. Je úspěch motivující? Zavazuje?
Ortenova cena pro mě znamenala hodně. Především proto, že je to cena pojmenovaná podle Jiřího Ortena, autora, jehož si nesmírně vážím. To zavazuje. Díky tomuto ocenění jsem se seznámil s mnoha pozoruhodnými lidmi a v neposlední řadě jsem získal řadu nových čtenářů.
Vyvstalo zde však jedno nebezpečí - mladý člověk-laureát je touto cenou oficiálně schválen a najednou se není kam schovat. Má pocit, že jsou na něj kladeny vyšší nároky, že nesmí zklamat. To se může negativně odrazit v jeho tvorbě.

Další kniha nazvaná Jezernice vám právě vyšla...
Jezernice je moje třetí kniha básní. Přesněji - kniha básní a pohádek. Především její druhá část je pokusem zachytit pohádkový beskydský dávnověk, o němž mi vyprávěl můj vendryňský děda. Tady jsem opravdu sestupoval hodně hluboko, rozpomínal jsem se na věci, jež jsem považoval za dávno ztracené. A někdy se zdálo, že kutací kladívko nebřinkne o zlatou žílu vzpomínky.

Vyjde tato kniha i jinak než v tištěné verzi?
Ano. V nejbližších dnech se objeví plné znění Jezernice na mém webu: www.3glav.cz/trojak.

Ne všichni literáti jsou možnostmi internetu nadšeni. Část jich například tvrdí, že podporuje globalizaci...
Internet souvisí především s komunikací, s výměnou informací. Na tom neshledávám nic špatného a nezdravého. To by pak globalizaci podporoval každý vesnický poštovní úřad, jenž zajišťuje listovní spojení místního esperantisty s jeho kolegou z jižního Ruska. A pokud pod pojmem globalizace rozumíme přetváření světa v tzv. globální vesnici, v níž není překážkou komunikace zeměpisná odlehlost, jsem nadšeným propagátorem globalizace. Pokud se někdo obává toho, že se svět unifikuje vinou sítě stejných supermarketů, dělá si podle mého soudu zbytečné starosti. Pestrost zůstává v lidech a po světě naštěstí chodí dost silných osobností, jejichž vnitřní světy odolají "hřejivému" vanu proudícímu z gigantických nákupních hal.

Dává-li internet publikační prostor všem, musí být zákonitě kvalita textů značně rozkolísaná. Máme to vnímat jako daň za možnosti, které internet poskytuje?
Kvalita textů publikovaných prostřednictvím internetu je opravdu velmi rozkolísaná. Ale je to samozřejmé. Elektronické publikování je dostupné takřka každému, náklady na vlastní elektronickou prezentaci jsou nepatrné. Autor je v jedné osobě vydavatelem, editorem či odpovědným redaktorem. A to je hlavní úskalí elektronického publikování. Mnoha tvůrcům chybí potřebný odstup, jsou ke své práci nekritičtí a výsledkem jsou desítky webů pochybné jakosti. Většina tzv. grafomanských stránek je ale dnes v situaci šuplíků, které prakticky nikdo neotevírá. Důležité však zůstává, že je možné do nich nahlédnout.

Časy, kdy "děvčata s básněmi i básníky si na klín mladý brala", jsou zřejmě nenávratně pryč. Trápí vás to?
Nesouhlasím s tvrzením, že se kolem básníků nevyskytují krásné dívky. Autoři poezie mají i v dnešní době víc čtenářek než čtenářů. A to je příjemné. Pokud jde o prodejnost, nemyslím si, že by situace v této oblasti byla tragická. Jestliže v tomto národě existují dva tisíce lidí, kteří poezii kupují a čtou, není to špatné. Poezie nikdy nebyla záležitostí mas. Jistě, byly doby, kdy knize nekonkurovaly jiné nosiče informací a dívky si místo mobilů nosily v kabelkách sbírku básní, ale to je opravdu jiná epocha a bůhví, jak to ve skutečnosti tehdy bylo. Ostatně, díky tzv. mobilyrice, kterou jsme vynalezli s Petrem Stradickým ze Strdic, se poezie dostala i na displeje mobilních telefonů.

Pryč je i doba, kdy literatura a její tvůrci dokázali výrazně ovlivnit veřejné dění; kdy literatura svým způsobem vychovávala. Je to špatně?
Podobnou otázku jsem letos na jaře položil paní Szymborské, polské básnířce a nositelce Nobelovy ceny za literaturu. To je usměvavá, vitální, osmdesátiletá paní, která za svůj dlouhý život mohla sledovat, jak slábne vliv literátů na veřejné dění. A zase je to otázka médií, především televize, která je nejlevnějším a nejpasivnějším zdrojem informací (na rozdíl od internetu, který předpokládá na straně uživatele aktivitu). Literatura se na televizních obrazovkách nedokáže uplatnit. Má to svůj důvod - literatura je ve své podstatě pomalá, usebraná. Televize je naopak rychlá, neurotická. Pokud chtějí literáti v dnešní době ovlivňovat veřejné dění, musejí se dostat do televize, musejí být viděni. Nedokážou promlouvat pouze skrze své knihy. Taková televizní vystoupení básníků či prozaiků jsou však z důvodů, jež jsem uvedl výše, často nepodařená. Příkladem je pan Ludvík Vaculík, výborný spisovatel, jenž se svou mediální angažovaností poškozuje.

Jakým způsobem mezi sebou komunikují současní mladí autoři?
Komunikují stejně jako jejich předchůdci. To se mi na literárním "provozu" líbí. Existují nejrůznější stolní společnosti, skupiny či jednoty, obhroublejší autoři se scházejí v pohostinských zařízeních, ti jemnější v kavárnách či cukrárnách. Pořád se něco děje. Slezani mají své spolky a časopisy, Valaši, Brňáci a Pražáci rovněž. Je zde jisté soupeření, ale žádné drsné různice nevyvstávají.
Loni jsem se náhodou zúčastnil podivuhodného večírku pražské stolní společnosti, která si říká Čtvrtečníci. Je to parta bývalých hasičů, kteří se věnují nejrůznějším uměním. Vždy jednou za rok si vyberou mladého literáta, jemuž věnují zhruba 5000 Kč. A to jenom proto, že se jim líbí jeho tvorba. Není to skvělé?

Jaká je dnešní situace literárních časopisů?
Vychází jich celá řada. Především na Moravě a ve Slezsku se "urodilo". K projektům, které vznikly z čirého nadšení, ale významně ovlivňují dění na české časopisecké scéně, patří například časopisy Weles z Vendryně, Psí víno ze Zlína a Texty ze Vsetína. Velmi sympatický je rovněž časopis uherskohradišťského Zdeňka Mitáčka Jihovýchodní pošta.

Píšete i jinak než česky?
Mé první texty byly polské. Od svých sedmnácti let píšu většinou česky. V poslední době se ale zaobírám myšlenkou vydat některou ze svých knih v Polsku. Chystám se překládat sám sebe, což bude nelehké. Moc mě zajímá reakce polského čtenáře, polský kontext a srovnání, jakým způsobem působí tatáž poetika v jiném jazykovém a kulturním prostředí.

V závěru roku 1999 jste krátký čas působil jako šéfredaktor kulturního měsíčníku Neon. Ambiciózní projekt si ale cestu ke čtenářům nenašel. Změnila se vaše představa kulturního měsíčníku, který by zaujal?
Neon skončil především kvůli nedostatku finančních prostředků. Nedařilo se nám sehnat potřebné množství inzerentů. Neřekl bych, že si cestu ke čtenářům nenašel. Podařilo se nám během kratinké doby získat skoro stejný počet předplatitelů, jaký měl v té době brněnský Host s mnohaletou tradicí. A co se týče mé vlastní představy o kulturním měsíčníku, ta se nezměnila. Neon byl dítětem Martina Pluháčka, on ovlivňoval z pozice vydavatele významným způsobem i obsah časopisu. To byl jeden z důvodů, proč jsem odešel. Od nového roku se chystám vydávat internetový časopis 3glav (čti Triglav), který by měl seznamovat české čtenáře s tvorbou středoevropských autorů a vůbec s kulturou našich sousedů. Uvidíme, jak se mi podaří realizovat vlastní představy o dobrém časopisu.

Dovolte na závěr banální otázku: Jakou knihu byste si s sebou vzal na pustý ostrov?
Epos o Gilgamešovi. Všechno, co bylo napsáno po něm, jsou jeho interpretace.

RENÉ KOČÍK