Mezi novináři se občas objeví zvláštní solidarita, která je v rozporu s tím, o co se takzvaně hraje v jejich rodných zemích. Zažil jsem to ve sporu o Temelín. Zatímco na rakouských hranicích stály rakouské traktory blokující průjezd přechodem a z Prahy bylo slyšet mručení, že Temelín je česká elektrárna a že nám nikdo nebude diktovat energetickou politiku, v Bruselu docházelo k zajímavým úkazům. Moje kolegyně ze zahraničního vysílání ÖRF mi často volala, aby se zeptala, co se v Česku kolem Temelína děje, a na oplátku soustrastně poznamenala: "U nás už se nehledí na fakta. Nikdo se neodváží natáhnout k Praze ruku." Můj kamarád z rakouské agentury APA zase tvrdil, že soudní lidé si nemyslí, že když se spustí Temelín, měli by obyvatelé alpské země zalézt do krytů. "Co ale naděláš. Politici se předhánějí v tom, kdo lépe rozehraje temelínskou kartu a vydělá na strachu místních lidí. Všichni vědí, že ta obava je iracionální a nebezpečná, ale bojí se být rozumní." Je to velmi zvláštní, napadlo mě. Rozum jako by si vzal občas v politice dovolenou. Existuje pro to krásné alibi: starost o občany. Přemýšlel jsem o stovkách hodin, které strávili diplomaté nad dokumentem, jenž nepřinesl do bezpečnosti Temelína nic v zásadě nového. To nejdůležitější asi bylo, že česká vláda se musela podívat do očí jedné nepříjemné skutečnosti. Rakousko má Temelín téměř na zápraží a jeho názory tedy není možné jen tak přehlížet. Tak funguje demokracie v Evropě.

Když jsem přišel po úmorném čekání na konec jednání M. Zemana s W. Schüsselem domů, zazvonil telefon. "Je to úžasná zpráva, viď? Konečně se budeme moci věnovat skutečným problémům," hlesla přítelkyně z ÖRF, jejíž tatínek má rád Temelín jako daňový úřad. Zapnul jsem počítač a ledabyle pročítal zprávy. Najednou jsem se vyděšeně zahleděl na článek v časopisu Time. "Pětašedesátiletý Abdal Džabar si přeje zemřít. Se slzami v očích sedí na bobku vedle své ženy, která je v bezvědomí hlady, kolem něj se v malém, otevřeném stanu z klacků a sešitých pytlů tísní jeho dvanáct dětí a vnoučat. Utírá si oči a líčí, co hrozného je čeká v nadcházející afghánské zimě." Ano, to jsou skutečné problémy, které vyvolávají mrazení v zádech. "Je neospravedlnitelné, když lidé v naší době bezdůvodně hladovějí," řekl mi kdysi v Arménii jeden muž. Není pro to důvod ani v Afghánistánu. Jenže jediné, co může člověk udělat, je poslat nějaké peníze na konto pomoci Afghánistánu. Ale co se s nimi stane v zemi, kde vládne chaos a zločin? Nakrmí místní mocipáni rodinu Abdala Džabara? Sotva. Můžeme být asi rádi, že v naší části světa si rozum už bere jen dovolenou. Jsou oblasti, kam se k lítosti všech bojí vkročit.