Logickým cílem všech organizátorů televizního programového schématu je trvale otevřít co nejvíc typizovaných oken s předem daným a diváky očekávaným obsahem. Méně logická už je touha sešněrovat do železné formy pevně daných kolonek schématu celý program. Zejména v případě České televize, která z principu musí pěstovat prostor pro svobodu tvorby, přežívá tato úřednická tendence s obdivuhodnou vitalitou. O zhoubném efektu v podobě podstatného omezení samotné příležitosti vzniku a uplatnění formálně "nepořadových" titulů na veřejnoprávní obrazovce byla na tomto místě už řeč. Opakováním už jednou napsaného je i pochybnost o smyslu dodatečného poskytování formálního alibi podobným dílům - např. jejich dodatečným zastřešením v rámci Večerů na téma. Už proto, že právě tento "cyklus" je často svou dramaturgickou beztvarostí a kvalitativní nevyrovnaností sám výmluvným důkazem nesmyslnosti snah o dodatečné formální nálepkování, zaškatulkování a zařazení do vysílacího schématu.

Přes výhrady k většině samoúčelných pokusů o tematicky sjednocené večery se paradoxně právě pod jejich hlavičkou odehrál první prosincovou neděli historický pokus České televize pootevřít dveře vedoucí na FAMU. Celý "famácký" večírek by jistě bylo možné zevrubně rozebrat, případně kriticky (i pochvalně!) zhodnotit jednotlivé položky tentokrát nabídnutého vzorku studentských prací. Podstatnější než pitvání detailů však je ocenit celek jako praktický důkaz oprávněnosti výzev k zevrubnému zmapování a zpřístupnění archivu FAMU na obrazovce ČT. Konfrontace studentského nadšení, osobitosti, originality a ochoty riskovat s aseptickou konfekční profesionalitou, která dnes spolehlivě vládne obrazovce, může být víc než pouhou zajímavostí. Tím spíš, že na obou stranách občas stojí týž tvůrce.