Posnídá trochu rýže, nasedne do svého malého auta a brzy ráno odjíždí do zaměstnání. Pracuje dlouho a tvrdě, obědvá často jen několik drobností, které si přinesl s sebou. Domů odchází nejdříve v šest, to ovšem jen v případě, že nemusí pracovat přesčas nebo když se nemusí zúčastnit povinného podnikového večírku. Po celý život obvykle zůstává věrný jedné a téže firmě. Večer se se sklenicí saké v ruce podívá na televizní sestřih zápasů sumo. Nařídí superpřesný, supermalý elektronický budík a jde spát. Tak takhle nějak si asi představuje většina Evropanů běžný koloběh života v Japonsku. Má pravdu, nebo se úplně mýlí? Myslím, že obojí. Takovéto představy o Japoncích jsou totiž asi tak stejně pravdivé jako ty, že každý Angličan je nesvůj, pokud mu o páté neservírujete čaj, Španěl chřadne na těle i na duchu vždy, když týden nevidí koridu, a Američan bez hamburgeru a kofeinové limonády ztrácí zájem o svět, a co víc - i o basketbal.

Japonské pracovní tempo a schopnost sebeobětování se staly pověstnými. Nepochybně i dnes se najde početná řada těch, kteří věnují firmě desetiletí života a čeští manažeři mohou po podobné pracovní kázni jen pošilhávat se závistivou tesknotou ve svém oku. Svět je ale stále menší a menší, a tak ani Japonsko nezůstává ve své požehnané izolaci. Stále více lidí si zařizuje byt v západním stylu, po ulicích chodí Japonci s blonďatými a rezavými vlasy, výjimkou nejsou smíšená manželství. A také mnoho, hlavně mladých lidí, nechce už jen pracovat, natož pak zůstat ve stejné pozici celý život. Jako například Keiko. Je jí 23 let, pracuje v jedné známé japonské automobilce v oddělení vnějších vztahů. Nechtěla by ale někdy zkusit něco nového? "Určitě chci zkusit něco jiného. Jsem tady už dva roky a láká mě místo, kde bych byla víc zapojená do mezinárodního obchodu, nejdřív se ale musím naučit lépe anglicky. Měnit zaměstnání není obvyklé, když to ale někdo chce udělat, může požádat firmu, pro kterou pracuje. Určitě ale není zvykem měnit práci dřív než jednou za dva roky," vysvětluje Keiko.

O Japoncích se traduje, že si často vůbec nevybírají dovolenou. Je to pravda? "Já už se na dovolenou hrozně těším, chtěla bych cestovat. Chtěla bych potkat zajímavé lidi a mluvit s nimi. New York, Indie, Vietnam, to všechno mě zajímá. U vás v Evropě bych určitě jela do Paříže," říká sympatická mladá dáma.

Nová doba, postmoderní společnost. A za ekonomický růst přicházejí vysoké účty - od přírody. A tak i v Japonsku pochopitelně existují lidé, kteří se profesionálně zabývají ochranou životního prostředí. Jedním z nich je osmadvacetiletý Tadao. Jeho pracovna je až do stropu zaplněna knihami, letáky a informačními bulletiny. Tadao ochotně vysvětluje, co vlastně dělá. "Máme dva okruhy zájmů. Jednak zajišťujeme průzkum kvality životního prostředí a snažíme se najít řešení různých problémů. Druhou věcí, na kterou se soustředíme, jsou výchovné programy. Píšeme knížky, natáčíme filmy. Víte, já třeba dostávám spoustu e-mailů od dětí z Tokia. Všechny píší, že mají rády přírodu. Když se jich ale zeptáte, jestli byli někdy v lese, řeknou, že ne. Znají ho jenom z fotek," říká Tadao.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že z centra Tokia i dalších velkých měst musí člověk překonat vzdálenost několika desítek kilometrů, aby se dostal do přírody. Navíc, kde na to vzít čas? Za úspěšnou kariéru se zkrátka platí. Jen mě tak napadá, jestli to někdy není příliš vysoká cena. To ale určitě neplatí jen pro Japonsko.