Nový český film Divoké včely zavádí diváka na jednu ze ztracených vart, jakých je u nás pořád víc, než tušíme. Nikoli pouze chudé a odlehlé konce kraje země (na jednom z nich se film odehrává), ale také izolované lidské existence, samoty duše. K dobru autorského snímku scenáristy a režiséra Bohdana Slámy, tvůrce mladší generace (1967), hned na počátku přičtěme, že na nevelkou vesnici na severní Moravě nepokukuje zvenčí "za ohradou" jako na zajímavé, ale poněkud bizarní prostředí. Snaží se proniknout do složitého organismu obce, do rytmu jejích všedních dnů i svátečních večerů, do nitra lidí, kteří tu žijí svůj na první pohled jednoduchý a šedivý, ve skutečnost však zranitelně křehký život. Vždyť i z kiosku uprostřed vsi se lze vydat za nadějí; při každodenní dřině v lese zakopneme o životodárný humor; mladičký dělník po večerech dokáže svobodně brouzdat vesmírnými dálkami a toužit po lásce tak silně, že přemůže i "Majkla Džeksna"...

O tom všem jsou Divoké včely, svým pocitovým světem možná trochu připomínající Návrat idiota od Slámova vrstevníka Saši Gedeona. Přinejmenším úpornou a přitom neokázalou opravdovostí, důrazem na důležitost "malých" věcí, tichých hnutí a pnutí mezi lidmi i uvnitř nich. Slámova poetika je ovšem o poznání drsnější, přinejmenším o zvolené prostředí, v němž se příběh jeho protagonistů odehrává. Možná je v něm i trochu víc bezútěšnosti, především té vnější - nikoliv však beznaděje. Všichni tu sice žijí ve stísněných podmínkách, panuje v nich však blahodárný vnitřní neklid; touží, snaží se, věří, že právě oni se vymaní z bezútěšného prostředí, nebo se v něm naučí smysluplně žít. Jejich tu více, tu méně individualizovaný "kolektivní" příběh dává tušit, že se to některým patrně podaří. A nejspíš to nebude věčně nespokojený, nedoceněný Kájův otec, jemuž se nepovedlo naplnit vlastní život.

Divoké včely, bohatě zalidněné různými typy a týpky, vlastně nemají "hlavního hrdinu" v konvenčním slova smyslu. Nicméně z houšti vesnice záhy vystoupí výrazné postavy, které pak udávají tón celému filmu: prodavačka Božka, její matka Lišajová, Kájova babička, "Džeksn" Laďa. Je to i zásluhou vynikajících hereckých výkonů Tatiany Vilhelmové, Zuzany Kronerové, Evy Tauchenové, Pavla Lišky. Film je snímán v tlumených barvách sychravého pošmourna (kamera Diviš Marek), které se však dokážou v klíčových okamžicích podivuhodně rozsvítit.

Škoda že postava zasněného Káji, u nějž to zkraje vypadá, že bude filmu dominovat, je méně podpořena výkonem (neherce) Zdeňka Raušera. Ani jeho otec - což je už ovšem zakódováno ve scénáři - nenaplňuje, co na počátku naznačoval: "zneuznaný" muž v plné síle, který se ani se nepokusí přeskočit svůj nepříliš náročný Rhodus, například komunikovat s vlastními syny, případně je či jiné motivovat k něčemu pozitivnímu. Mohla to být zajímavá, ne-li klíčová postava. Rovněž škoda, že některým hereckým výkonům režisér dovolil, aby místy propadly figurkaření (Jaroslav Dušek). Nicméně - celkový dojem ze Slámových Divokých včel je přesvědčivý a osvěžující.