V posledních letech svého života usiloval Johann Sebastian Bach o vytvoření hudební závěti, ve které by shrnul své dosavadní kompoziční usilování. Prvním syntetickým dílem hudebního monumentu se stává v roce 1747 Hudební obětina, na přelomu následujících dvou let píše Mši h moll a v roce 1749 kompletuje Umění fugy. Všechna tři díla jsou skutečně dokonalou syntézou Bachovy geniality v umění kompozice a kontrapunktu stejně tak jako jeho fenomenální invence a mimořádného smyslu pro strukturu, formu. Ze všech Bachových pozdních prací, které představují syntézu skladatelova umění a techniky, je nejznámější Hudební obětina. Jeho popularita překonala i Goldbergovské variace, Umění fugy, Dobře temperovaný klavír, Kánonické variace a varhanní Lipské chorály. Svou roli zde nepochybně sehrála i stále nevyjasněná legenda, která se vztahuje ke vzniku díla. Mladý pruský panovník Bedřich II., velký milovník hudby, naléhal na Carla Philippa Emanuela, který byl již několik let cembalistou v jeho službách, aby pozval J. S. Bacha na jeho dvůr. Ten skutečně na jaře roku 1747 ve věku 62 let přijel, doprovázen svým nejstarším synem Wilhelmem Friedemanem, do Postupimi. V hudebním salonu usedl sám panovník k fortepianu a bez jakékoliv přípravy zahrál proslulému skladateli téma k improvizaci. Johann Sebastian, uchvácen krásou a uceleností tématu, ztvárnil je do úplné fugy, kterou okamžitě zapsal a krátce po návratu do Lipska zpracoval královské téma do podoby tříhlasého a šestihlasého ricercaru a dalších forem a věnoval je Bedřichu II.